Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Karolinou Spozdilovou, advokátkou, sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 62/2022-193 ze dne 1. 6. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že k návrhu stěžovatele na snížení výživného Okresní soud v Kolíně rozsudkem č. j. 0 P 126/2021-77 ze dne 16. 12. 2021 rozhodl, že vyživovací povinnost stěžovatele k tehdy nezletilé dceři H., stanovená předchozím rozsudkem téhož soudu č. j. 0 Nc 29232/2020-17 ze dne 14. 1. 2021 ve výši 10 000 Kč měsíčně, se snižuje na částku 8 000 Kč měsíčně počínaje měsícem lednem 2022. K odvolání matky Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že návrh na snížení výživného zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že senát odvolacího soudu vůči němu postupoval diskriminačně a evidentně stranil matce, což se promítlo v jeho tendenčním rozhodnutí, které není správné a nectí právní úpravu ani ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se zásad určování výživného. Stěžovatel má za to, že rozhodující soudci na něj bezdůvodně zvyšovali hlas, kárali jej, očividně zlehčovali a relativizovali jeho vyjádření, nenechali jej domluvit, dávali najevo nesouhlas a opovržení s jeho tvrzeními hlasitými vzdechy i slovními obraty.
V té spojitosti stěžovatel poznamenal, že předsedkyně senátu přerušila závěrečnou řeč jeho právní zástupkyně s tím, že neuvádí pravdu. Obdobně pak bylo v průběhu přednesu závěrečného návrhu ze strany téhož soudce polemizováno s uplatněnou argumentací, která byla označena za prakticky bezpředmětnou a nemístnou. Stěžovatel dále namítl, že soud patřičně nevzal v potaz počet vyživovacích povinností, které jej tíží, zejména k nově narozenému dítěti. Dle jeho názoru odvolací soud nepřihlédl k řadě důkazů, na něž příkladmo poukázal, svědčících o důvodnosti jeho požadavku na snížení výživného.
Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě a s ní související záležitosti, včetně problematiky výživného. Ústavní soud přitom závažný exces či jiné ústavně významné pochybení, které by jej vedlo ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, nezjistil.
Ústavní soud k prověření námitek stran stěžovatelem tvrzeného závadného chování odvolacího senátu (jeho předsedkyně) přehrál k ústavní stížnosti přiložený zvukový záznam z jednání před odvolacím soudem a dospěl k následujícím závěrům. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že předsedkyně senátu vskutku nevhodně přerušila závěrečnou řeč jeho právní zástupkyně s poznámkou o tom, že její vyjádření o nepředložení výdajů dcery ze strany matky není pravdivé [zvuková stopa v čase cca 40:39]. Podobně pak záhy v reakci na odkaz téže právní zástupkyně na doporučující tabulky výše výživného zpracované Ministerstvem spravedlnosti sporovala jejich platnost, resp. závaznost i aktuálnost [41:22].
V obou případech měla předsedkyně senátu, jakkoli se vnitřně neztotožňovala s tím, co v průběhu závěrečného přednesu navrhující strany zaznělo, nechat právní zástupkyni domluvit, popřípadě tyto své postřehy zpřístupnit dotčené straně až následně, nejlépe je však měla sdělit v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Z audiozáznamu je rovněž patrné pronesení předsedkyní senátu hovorového výrazu "ježiš marjá" [39:51], na němž stěžovatel mimo jiné dokládá své tvrzení o zaujatosti či předpojatosti soudu vůči jeho osobě, nicméně stalo se tak dosti potichu, přičemž zvuková nahrávka neumožňuje zpětně objektivně určit, komu či ve vztahu k čemu směřovala tato slova (právní zástupkyně stěžovatele v tentýž okamžik pokračuje souvisle ve svém projevu o dopadu tzv. "covidových" opatření na podnikání stěžovatele).
Ústavní soud naproti tomu nesdílí výtky stěžovatele, že soudci na něj bezdůvodně zvyšovali hlas, kárali jej, očividně zlehčovali a relativizovali jeho vyjádření, nenechali jej domluvit či se vůči němu jinak zjevně negativně vymezovali. Z průběhu celého odvolacího jednání je zřejmé, že zvláště samotní účastníci (stěžovatel i matka) se jej účastnili výrazně nepřipraveni, neznalí některých zásadních skutečností. Kupříkladu stěžovatel nebyl schopen uvést bližší odpovědi na poměrně základní otázky týkající se studia svého syna A.
(v jakém oboru studuje nyní, co studoval po maturitě apod. - srov. zvukovou stopu v čase cca 15:00) a nepřesvědčivě se vyjadřoval ohledně existence vyživovací povinnosti vůči němu, resp. zda peněžní prostředky, jež mu poskytl, vnímá jako půjčku či nikoli apod. [13:15]. V tomto kontextu je třeba chápat použití předsedkyní senátu slov "pravdu chci vědět" [13:40] jako sice důraznou (přísnou), avšak zároveň případnou pobídku stěžovateli, který se svou novou argumentací o existenci vyživovací povinnosti vůči synu A., o níž v rámci předchozího jednání před odvolacím soudem tvrdil, že již netrvá, ocitl v logickém rozporu.
Oba účastníci pak shodně nebyli schopni se jednoznačně vyjádřit k ukončení hrazení výživného pro matku, což předsedkyně senátu po zaváhání matky zhodnotila slovy "oba dva myslej a nikdo to neví" [48:05]. Odtud také plyne, že jistá míra nespokojenosti předsedkyně senátu s nepřipraveností účastníků necílila toliko jedním směrem vůči stěžovateli. Pouze z toho důvodu, že to byl stěžovatel, jenž se domáhal snížení výživného a v tomto ohledu předložil nová tvrzení, která se tak přirozeně stala centrem pozornosti krajského soudu, byl během jednání ze strany odvolacího senátu k věci více vytěžován nežli matka.
Tento rozdíl tedy má své racionální opodstatnění, pročež v něm nelze spatřovat nerovný či obecně zaujatý přístup soudu k účastníkům řízení.
Výše zmíněné dílčí procesní nedostatky (nepatřičné vstupy do závěrečné řeči předsedkyní senátu) nejsou dle názoru Ústavního soudu způsobilé přivodit protiústavnost výslednému rozhodnutí krajského soudu, o jehož kasaci stěžovatel usiluje. Právní zástupkyně měla příležitost na poznámky předsedkyně senátu adekvátním způsobem reagovat, což se v konečném důsledku promítlo i v protokolaci závěrečného přednesu.
Ve zbytku stěžovatel polemizuje s úvahami krajského soudu o absenci takové změny poměrů, která by odůvodnila snížení výživného. Tato polemika, jak Ústavní soud shora nastínil, se ale z větší části již ocitá mimo rámec jeho přezkumné činnosti. Krajský soud své měnící rozhodnutí založil na závěrech, které jsou srozumitelné a odrážejí poznatky získané dokazováním doplněným v odvolacím řízení. V ústavní rovině jim nelze nic vytknout. Krajský soud vzal v úvahu vznik nové vyživovací povinnosti stěžovatele, poukázal však na to, že v mezidobí došlo k výraznému omezení jeho vyživovací povinnosti k synu A., který se již fakticky bere o své vlastní štěstí, což odráží přístup stěžovatele k jím dosud nastavené finanční podpoře.
Odvolací soud nepřijal tvrzení stěžovatele o výši jeho příjmů a vyložil, v čem spatřuje jejich nevěrohodnost (viz body 6 a 32 napadeného rozsudku). Stejně tak ozřejmil, proč dosavadní výživné ve výši 10 000 Kč je s ohledem na finanční situaci matky výživným přiměřeným, vyvažujícím nepoměr v životní úrovni domácností rodičů nezletilé H. (bod 32). Skutečnost, že stěžovatel s vývody odvolacího soudu nesouzní, není pro posouzení ústavní konformity napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze významné.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu