Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. Anny Kocincové, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem Zámecké nám. 24, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2024 č. j. 4 As 358/2023-39, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2023 č. j. 25 A 102/2022-53, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 15. července 2022 č. j.
MSK 57067/2022 a rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 3. února 2022 č. j. MUFO 40628/2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, a Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, sídlem Náměstí 3, Frýdlant nad Ostravicí, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CETIN a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, Ing. Václava Figaly, Ph.D., Ing. Andrey Martinkové a Karoliny Kocincové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a příznivé životní prostředí.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí napadeným rozhodnutím (jako společným povolením) povolil na sousedním pozemku stěžovatelky stavební záměr druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka (stavebníků) - stavbu rodinného domu. K odvolání stěžovatelky pak uvedené rozhodnutí potvrdil a odvolání proti němu zamítl Krajský úřad Moravskoslezského kraje napadeným rozhodnutím.
3. Krajský soud v Ostravě poté napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatelky. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl i její kasační stížnost. Podle správních soudů opakované vady žádosti stavebníků neodůvodní použití pozdější právní úpravy energetické náročnosti budov (vyhláška č. 264/2020 Sb., o energetické náročnosti budov, ve znění pozdějších předpisů). Podle stěžovatelky právní předchůdce stavebníků podal žádost o společné povolení účelově co nejdříve, přestože ještě nesplňovala všechny náležitosti, aby si zajistil zařazení do vyšší kategorie energetické náročnosti záměru. Správní soudy však označily požadavky stěžovatelky na použití pozdější právní úpravy za odporující základním právním zásadám právní jistoty z hlediska plynutí času. Žadatel podal žádost v roce 2020 a prokazoval podmínky tehdy platné a účinné (výstavba domu s téměř nulovou spotřebou energie). Nejvyšší správní soud pak doplnil, že stěžovatelka k tvrzení o účelovosti postupu stavebníka nepředložila žádné bližší konkrétní skutečnosti, a proto je označil za spekulaci.
4. K tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na životní prostředí tím, že se v domě mělo topit pevnými palivy, správní soudy uvedly, že pevná paliva mají u domu sloužit k topení pouze doplňkově (má zde být pouze krbová vložka, jinak se topí elektrickými kamny). Stěžovatelka přitom argumentovala zejména potenciálními dalšími otopnými soustavami na pevná paliva, která mohou být umístěna v dalších stavebních záměrech. Z tohoto důvodu však nelze stavebníkům realizaci krbové vložky zakázat, a to tím spíše, není-li v tom v dané lokalitě omezován nikdo jiný. Stavba splňuje i další zákonné požadavky, a to i pro umístění v Chráněné krajinné oblasti Beskydy, zejména o rozměrech a umístění domu či provedení střechy. Rozhodné též bylo, že se stavba umísťuje do zástavby bez jednotného architektonického charakteru.
5. Stěžovatelka tvrdí, že žádosti o povolení stavebníků nelze poskytnout právní ochranu, protože sleduje obcházení zákona. V době, kdy se neustále zpřísňují požadavky na klimatickou nenáročnost budov, je nejvýhodnější podat neúplnou žádost co nejdříve, a tím si zajistit příznivější podmínky. To přesně učinili stavebníci, respektive jejich právní předchůdce. Nic přitom nebránilo orgánům veřejné moci aplikovat právní úpravu pozdější; ostatně nejde o právní úpravu budoucí, nýbrž současnou. Stěžovatelka se v podstatě domáhala pouze aplikace nepravé retroaktivity, která je obecně přípustná. Dokonce i pravá retroaktivita ostatně výjimečně přípustná je, existuje-li pro její uplatnění dostatečně naléhavý důvod. Za ten stěžovatelka považuje ochranu životního prostředí, zde jak v podobě jejího subjektivního práva, tak veřejného zájmu. Stěžovatelka dále označuje za nepřezkoumatelné závazné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny, ze kterého vycházely orgány veřejné moci v nynější věci. Nikdo se dosud v nynější věci nezabýval proporcionalitou zásahu do práva stěžovatelky na příznivé životní prostředí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve namítá, že orgány veřejné moci měly použít později účinné znění vyhlášky č. 264/2020 Sb., které má obsahovat vyšší nároky na energetickou náročnost budov. Podle Ústavního soudu se správní soudy touto argumentací dostatečně zabývaly a jejich závěr, že pro takový výjimečný postup není v nynější věci prostor, je z ústavního hlediska obhajitelný. K tvrzení stěžovatelky o přípustnosti retroaktivity lze doplnit, že nejde ani tak o to, o jakou formu retroaktivity by šlo, nýbrž zejména o to, že se stěžovatelka domáhá uplatnění výjimky z obecných zásad o časových účincích právní úpravy a odchýlení se od výslovně stanovené účinnosti právního předpisu.
9. Vyhovění námitkám stěžovatelky by tedy představovalo významný zásah do právní sféry stavebníků, v jejichž prospěch se zde uplatní zejména princip předvídatelnosti práva a právní jistoty - stavebníci, respektive jejich právní předchůdce, po dobu existence pravidla o časových účincích požadavků na energetickou náročnost budov oprávněně mohli při svém chování počítat s tím, že se při podání žádosti do určitého data nová právní úprava neuplatní. Že by šlo o významný zásah do oprávněných zájmů stavebníků, svědčí rovněž, že projektová dokumentace ke stavebnímu záměru byla podle obsahu napadených rozhodnutí vypracována již v roce 2019.
10. Přitom argumentace stěžovatelky je v podstatě založena na tom, že takový zásah do postavení stavebníků opodstatní její právo na příznivé životní prostředí, v jehož prospěch má zvýšená energetická náročnost budov působit, a skutečnost, že postup stavebníků má prvky zneužití práva. Oba tyto aspekty však v nynější věci podle Ústavního soudu nejsou natolik významné, aby opodstatnily přehodnocování racionálních úvah orgánů veřejné moci v napadených rozhodnutích. Ani k jednomu totiž stěžovatelka dosud nepřináší přesvědčivou argumentaci. Ústavní soud se zejména ztotožňuje s argumentací Nejvyššího správního soudu, že tvrzení stěžovatelky o zneužití práva je pouhou spekulací. Argumentaci stěžovatelky jejím právem na příznivé životní prostředí rovněž považuje za vágní, bezobsažnou, přičemž v podstatě ani nesměřuje k tomu, že umožnit stavebníkům postupovat podle předem daných pravidel stěžovatelku jakkoli poškodí. Argumentace stěžovatelky proto postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
11. Totéž platí pro zbylou část argumentace stěžovatelky; ačkoli v obecné rovině bezpochyby lze souhlasit s řadou jejích výroků o významu a povaze právní ochrany příznivého životního prostředí jako subjektivního práva či veřejného zájmu, v ústavní stížnosti se stěžovatelka jinak omezuje na ryze obecnou námitku nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny jako podkladu pro společné povolení. Tuto námitku však správní soudy dříve spolehlivě vypořádaly. Jak je ostatně patrné, samotná správní rozhodnutí obsahují podrobné hodnocení splnění konkrétních zákonných požadavků na umístění a povolení stavby, včetně hodnocení okolností, které náleží uvedenému dotčenému orgánu. Bezobsažná, vágní argumentace stěžovatelky proto Ústavnímu soudu neumožňuje jakkoli se blíže zabývat závěry orgánů veřejné moci, které jinak lze považovat za konkrétní, věcné, srozumitelné a logicky obhajitelné.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu