Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Langa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018 č. j. 12 Co 302/2018-25 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 2018 č. j. EPR 243985/2017-13, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 21. 1. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 11 a čl. "36 a násl." Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatele tato rozhodnutí rovněž porušují čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. "81 - 89" Ústavy České republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obvodní soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel nepředložil žádné důkazy svědčící o tom, že jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup (§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatel proto podal odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl tak, že usnesení prvostupňového soudu potvrdil. Městský soud poukázal na to, že dle spisového materiálu stěžovatel nepředložil požadované "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" ani doklad o údajném odeslání tohoto prohlášení prostřednictvím datové schránky advokáta. Městský soud se proto ztotožnil se závěry obvodního soudu a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti usnesení městského soudu nebylo dovolání přípustné.
3. Stěžovatel ve své mimořádně strohé ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citovaná rozhodnutí porušují jeho právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces, jakož i princip rovnosti a zákaz diskriminace. Má za to, že "v daném případě byly naplněny podmínky, za nichž má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod."
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Bylo nicméně nutné vypořádat se s otázkou, zda je stěžovatel zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost sice byla sepsána v záhlaví uvedeným advokátem a byla k ní přiložena zvláštní plná moc, avšak dne 14. 2. 2019 advokát Ústavnímu soudu oznámil, že stěžovatele již nezastupuje. Stěžovatel si jiného právního zástupce nezvolil. Nicméně s ohledem na to, že Ústavní soud ani stěžovatel nečinili v období ode dne doručení oznámení o ukončení právního zastoupení do dne vydání tohoto usnesení žádné procesní úkony vyžadující právní zastoupení stěžovatele, nebylo nezbytné vyzývat stěžovatele k předložení nové plné moci. Opačný postup by byl pouhým projevem přepjatého formalismu ze strany Ústavního soudu a vedl by ke zbytečnému navyšování nákladů na straně stěžovatele. Proto ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že postačuje, byly-li požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu splněny v době podání ústavní stížnosti.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn nepřezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele a ústavně právních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost napadených rozhodnutí.
8. Úvodem Ústavní soud předesílá, že nyní posuzovaná ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci. Nehledě na absenci (ústavněprávní) argumentace v ústavní stížnosti, Ústavní soud se po prostudování obsahu napadených rozhodnutí nemohl ztotožnit s přesvědčením stěžovatele o jejich protiústavnosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena § 138 občanského soudního řádu, jež stanovuje, za jakých podmínek lze účastníkovi řízení přiznat osvobození od soudních poplatků. Jestliže stěžovatel nevyvinul žádnou procesní aktivitu směřující k tomu, aby požadavkům vyplývajícím ze zákona vyhověl, v důsledku čehož mu obecné soudy osvobození od soudních poplatků nepřiznaly, nelze v tom spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Navíc Ústavní soud konstatuje, že tato rozhodnutí jsou odůvodněna řádným, logickým a srozumitelným způsobem a nevykazují známky svévole.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena stěžovatelova ústavně chráněna práva. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu