Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Čapka, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022 č. j. 16 A 55/2021-54, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2023 č. j. 4 As 207/2022-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí na Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 21 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Je přesvědčen, že při stanovení vazebního termínu neporušil žádný předpis a že za pochybení nelze považovat úkony směřující k rychlému rozhodnutí. Z toho důvodu se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23 ).
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvíjí polemiku se správními soudy v rovině podústavního práva a pokouší se odůvodnit správnost svého postupu v řízení. Dále stěžovatel namítá, že i kdyby způsob nařízení vazebního zasedání byl shledán nestandardním, nebyl nezákonný. Ústavní soud již výše vysvětlil, že mu nepřísluší posuzovat věcnou správnost napadených rozhodnutí, nýbrž jejich ústavnost. Z tohoto hlediska však napadeným rozhodnutím nelze nic vytknout. Správní soudy zcela srozumitelně, přesvědčivě a logicky vyložily, že v daném případě nebyla dána potřeba maximálně urychleného rozhodování na úkor státního zastupitelství jako druhé strany a že pochybení spočívá právě v bezdůvodném znevýhodnění státního zastupitelství.
Obecné soudy také řádně odůvodnily, v čem spočívá nezákonnost stěžovatelova postupu (srov. body 21-24 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud proto konstatuje, že v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu