Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Y. N., zastoupeného Mgr. Přemyslem Drvotou, advokátem, se sídlem Jugoslávských partyzánů 952/30, Praha 6, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 20. června 2020 č. j. 2 ZN 2303/2022-17, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 24. srpna 2022 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť jím mělo být zasaženo především do jeho ústavně garantovaných práv tak, jak tato vyplývají z čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina").
2. Obsah napadeného usnesení je stěžovateli dobře znám, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jeho shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Ústavní stížnost má věcný základ v postupu policejního orgánu - Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha II, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality - 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), který svým usnesením ze dne 7. dubna 2022 č. j. KRPA-53682-38/TČ-2022-001292 odložil postupem dle § 159a odst. 1 trestního řádu podezření ze zločinu zpronevěry, jíž se mohla dopustit konkrétní fyzická osoba. Policejní orgán dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Proti tomuto usnesení policejního orgánu si stěžovatel v postavení poškozeného podal stížnost, kterou státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti detailně rekapituluje skutkové okolnosti celého případu, které mají svědčit o tom, že se trestný čin stal, policejní orgán věc důkladně nevyšetřil a státní zastupitelství následně vadně a bez bližšího přezkoumání rozhodných okolností jen přitakalo odůvodnění policejního orgánu. Orgány činné v trestním řízení měly dle stěžovatele ve výsledku tolerovat zakrývání trestné činnosti majetkového rázu. V rovině ústavněprávní argumentace je ústavní stížnost relativně stručná, když v ní stěžovatel (bez bližšího upřesnění) toliko odkazuje na údajná porušení z čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a dále tvrdí, že napadeným usnesením došlo k porušení obžalovací zásady trestního řízení a čl. 2 odst. 2 Listiny v důsledku ohrožení "integrity celého českého právního řádu", a to skrze akceptaci "liberace" pachatelů trestných činů pomocí účelově podávaných civilních žalob.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky pro podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu předně dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem, který je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon další procesní prostředek k ochraně jeho práv neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)
6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a argumentaci v ní obsaženou, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, popř. dalších stěžovatelem přiložených podkladech.
7. Ačkoli to z ústavní stížnost výslovně neplyne, domáhá se stěžovatel práva na účinné vyšetřování, neboť hlavní podstatou argumentace je tvrzená nedostatečnost úsilí orgánů činných v trestním řízení při objasňování podezření na trestnou činnost, kterou měl být stěžovatel poškozen.
8. Pojetí práva poškozeného na účinné vyšetřování vychází z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva, který jej dovozuje toliko ve vztahu k tzv. tvrdému jádru lidských práv. Tato práva jsou zakotvena především v čl. 2 až 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a patří mezi ně právo na život, právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a konečně zákaz otroctví, nevolnictví či nucených prací. Lze shrnout, že právo na účinné vyšetřování se tak váže k nejzávažnějším typům trestné činnosti směřujícím proti člověku a jeho integritě. Ústavní soud jeho možné užití dalším výkladem nerozšířil - ke koncepci a teoretickým východiskům práva na účinné vyšetřování viz blíže např. nález ze dne 12. září 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14) nebo nález ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 a další rozhodnutí v nich odkazovaná (rozhodnutí Ústavní soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
9. Ve věci stěžovatele šlo o údajnou trestnou činnost majetkového charakteru, v níž měl být stěžovateli zpronevěřen osobní automobil, popř. na něm spáchán podvod s totožným předmětem útoku, a již z tohoto důvodu nelze dovodit vznik stěžovatelova práva na účinné vyšetřování. Přesná trestněprávní kvalifikace je v tomto směru z pohledu ústavního přezkumu nerozhodná.
10. V rozsahu, ve kterém stěžovateli nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohly orgány činné v trestním řízení porušit ani jeho právo na soudní ochranu či jiné jemu ústavně garantované právo. Nemá-li totiž stěžovatel právo na účinné vyšetřování, zůstává objasnění skutku zakládajícího podezření, že byl spáchán trestný čin, a případné potrestání jeho pachatele či jiná veřejnoprávní reakce vůči němu v mezích vztahu výlučně mezi státem (v procesní rovině reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení) a pachatelem (v procesní rovině osobou, proti níž se řízení vede).
11. Otázky vznesené stěžovatelem v souvislosti s důsledností trestní represe se pak váží k zákonnosti vedeného trestního řízení a veřejnému zájmu, který však v trestním řízení prosazuje a chrání státní zástupce. Pouze státní zástupce může v mezích svých pravomocí proti případnému porušení zákonnosti v trestním řízení v takových případech brojit - žádný právní nárok poškozeného na určitý postup orgánů činných v trestním řízení tímto však dán není.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu