Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Glamour, a.s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šumavská 525/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, č. j. 28 Cdo 945/2025-981, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2024, č. j. 18 Co 26/2024-936, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 41 C 83/2012-883, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a 1) David Paul Stapleton, 2) Eugenie Nicole Caren, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michael Paul Kohn, 5) Jana Halouzky, 6) České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky a 7) KaiserJet Capital a.s., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně ("městský soud") napadeným rozsudkem určil, že (stručně řečeno) vedlejší účastníci 1)-5) příp. jejich právní předchůdci jsou vůči stěžovatelce a vedlejším účastníkům 6) a 7) podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. Y v k. ú. X, obec Brno ("sporný pozemek"). Určovací žalobu podali vedlejší účastníci 1)-5) proto, že jim katastrální úřad odmítl zapsat jejich vlastnická práva do katastru nemovitostí. Důvodem bylo, že nový stav vlastnického práva nenavazoval na dosavadní zápisy, když jako vlastníci dotčených pozemků byli evidováni vedlejší účastníci 6), 7) a společnost MEGATECH, spol. s r.o. (jako jedna z právních předchůdkyň stěžovatelky). Bylo tomu tak proto, že správce konkursní podstaty úpadce - Brněnské cihelny, s.p. v likvidaci - v roce 2003 sporný pozemek převedl na třetí osoby - vedlejší účastníky 6), 7) a právní předchůdkyni stěžovatelky. Učinil tak ovšem v rozporu s blokačními ustanoveními § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy účinném znění ("zákon o půdě"), a s § 68 zákona č. 328/1991 Sb. zákona o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění. Městský soud proto rozhodl, že právní úkony správce konkursní podstaty jsou neplatné (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a to jak pro rozpor s ustanoveními zákona o půdě a zákona o konkursu a vyrovnání, tak pro absenci souhlasu konkursního soudu se zpeněžením podstaty mimo dražbu. Stěžovatelka se tak vlastníkem sporného pozemku vůbec nestala. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka pozemek nenabyla ani vydržením, a to pro absenci dobré víry, že jí pozemek patří. V průběhu vydržecí doby se totiž dozvěděla, že je pozemek dotčen již dříve uplatněným restitučním nárokem.
2. Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozsudek městského soudu ve věci samé ve výroku I pouze formulačně změnil tak, že určil, že žalobci, zde vedlejší účastníci 1)-5), jsou spoluvlastníky sporného pozemku.
3. Stěžovatelka se rozhodnutí krajského soudu bránila dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí krajského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatelka je právní nástupkyní společnosti Incanto, a.s. a společnosti MEGATECH, spol. s r.o., které byly postupně účastnicemi řízení před obecnými soudy v pozici žalované.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ač pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud se ztotožnil s právními závěry nižších soudů, ty jsou však podle stěžovatelky nesprávné. Dále uvádí, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nezabývaly jejími argumenty a nevypořádaly vznesené námitky. Obecné soudy nedostatečně posoudily otázku neplatnosti kupní smlouvy i otázku (ne)existence dobré víry stěžovatelky a jejích právních předchůdkyň. Stěžovatelka přitom tvrdí, že sporný pozemek nabyla na základě platné kupní smlouvy se souhlasem konkursního soudu, který však obecné soudy bagatelizují.
6. K závěru, že byl porušen § 5 odst. 3 zákona o půdě, stěžovatelka namítá, že správkyně konkursní podstaty není osobou povinnou a v takovém případě není možné bez dalšího uzavřít, že kupní smlouva (a na to navazující další převody vlastnického práva ke spornému pozemku) je absolutně neplatným právním úkonem. K této její námitce se podle stěžovatelky obecné soudy nevyjádřily. V souvislosti s porušením § 68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání stěžovatelka zpochybňuje vědomost správkyně konkursní podstaty o uplatněných restitučních nárocích ke spornému pozemku.
7. Stěžovatelka namítá, že pozemky mohla nabýt i vydržením či dobrověrným nabytím. Zpochybňuje přitom závěr o vědomosti společnosti MEGATECH o uplatněných restitučních nárocích ke spornému pozemku, což podle obecných soudů způsobilo ztrátu dobré víry, že jí sporný pozemek patří. Poukazuje na pravidla prokazování dobré víry u právnických osob s kolektivním statutárním orgánem s tím, že ztrátu dobré víry nelze hodnotit pouze podle jednoho jeho člena. Stěžovatelka rovněž uvádí, že obecné soudy neměly vedlejším účastníkům 1)-5) přiznat vlastnické právo, neboť mají nárok pouze na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty.
8. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy odkazovala na četnou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, avšak tu obecné soudy při svém rozhodování nebraly do úvahy a ani v napadených rozhodnutích nevysvětlily, proč činí závěry odlišné od kauzy "Alreo" (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11 ), která je skutkově i právně totožná a jejímž účastníkem byla právní předchůdkyně stěžovatelky.
9. Podle stěžovatelky staví obecné soudy vlastnické právo nabyté v rámci restitučního zákonodárství nad vlastnické právo kohokoliv jiného a jakýkoliv výklad je ze strany obecných soudů učiněn vždy ve prospěch restituentů, ačkoliv pro takový postup není dáno žádné závazné pravidlo či precedent.
10. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
11. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.
13. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť krajský soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí.
14. Stěžovatelka i nyní opakuje argumentaci, se kterou se již Nejvyšší soud i nižší soudy vypořádaly. K otázce souhlasu konkursního soudu s prodejem sporného pozemku Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které může správce konkursní podstaty zpeněžit majetek podstaty prodejem mimo dražbu až poté, co mu k tomu konkursní soud udělí souhlas. Rozhodující je tedy existence souhlasu předchozího. V době prodeje sporného pozemku takový souhlas udělen nebyl, a proto je kupní smlouva, kterou uzavřela konkursní správkyně s právní předchůdkyní stěžovatelky, absolutně neplatná. Následný souhlas konkursního soudu již na platnost smlouvy nemohl mít vliv.
15. Nejvyšší soud byl naopak se stěžovatelkou zajedno, že převáděla-li správkyně konkursní podstaty kupní smlouvou na třetí osobu pozemek, jenž byl sepsán do konkursní podstaty úpadce, nelze bez dalšího dovozovat neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě. Obecně však platí, že sepíše-li správce do soupisu majetku konkursní podstaty věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů o zmírnění některých majetkových křivd, není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty. Jelikož v dané věci správkyně převedla pozemek kupní smlouvou v době, kdy o restitučních nárocích ještě rozhodnuto nebylo, nelze závěru obecných soudů o neplatnosti kupní smlouvy nic vytknout.
16. Nejvyšší soud konečně potvrdil i právní závěr krajského soudu k otázce vydržení sporného pozemku právní předchůdkyní stěžovatelky. Připomenul přitom, že podle jeho rozhodovací praxe existují výjimky z pravidla, že je k prokázání existence dobré víry právnické osoby nezbytné prokázat vědomost většiny členů statutárního orgánu. Vždy totiž záleží na konkrétních okolnostech posuzované věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje, čím měla být její právní předchůdkyně objektivně utvrzena ve svém přesvědčení - v dobré víře, že prodej sporného pozemku proběhl v souladu se zákonem a že vlastnické právo ke spornému pozemku podle kupní smlouvy platně nabyla.
Dobrá víra na počátku držby pozemku však nic nemění na rozhodné skutečnosti, že nejpozději v roce 2004 statutární zástupce právní předchůdkyně stěžovatelky, Ing. Jaroslav Kokolus, a s ním rovněž RNDr. Anna Kokolusová, prokazatelně věděli o dosud nevypořádaném restitučním nároku ke spornému pozemku a toto písemně stvrdili. Nejpozději od tohoto okamžiku nebyla právní předchůdkyně stěžovatelky MEGATECH (a to ani s přihlédnutím k tehdejšímu personálnímu obsazení) v dobré víře, že jí pozemek patří, a nemohla proto pozemek nabýt vydržením.
Totéž platí i pro pozdější právní předchůdkyni stěžovatelky, společnost Incanto neboť jejími statutárními zástupci byli v době nabytí sporného pozemku fúzí rovněž Ing. Jaroslav Kokolus a RNDr. Anna Kokolusová.
17. Ústavní soud konstatuje, že námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla, považuje Ústavní soud za pouhou pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů, což svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení správnosti svých námitek. Ústavní soud ale nemá proti právním závěrům Nejvyššího soudu ani nižších obecných soudů výhrad. Obecné soudy splnily požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, když srozumitelně uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Velmi podrobně a přesvědčivě se přitom vypořádaly s námitkami stěžovatelky, a vyjádřily se rovněž (oproti tvrzení stěžovatelky) k namítaným rozporům s odkazovanou judikaturou. Ústavní soud uzavírá, že učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu.
Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé.
18. Ústavní soud tedy při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
19. Ústavní soud se nezabýval námitkou, že nelze přiznat existenci vlastnického práva restituentovi, pokud své právo neuplatní vylučovací žalobou v rámci konkursního řízení, neboť mu zůstává pouze právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty, a ani námitkou dobrověrného nabytí sporného pozemku právní předchůdkyní stěžovatelky, neboť jde o námitky nepřípustné. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. To nastalo i v nyní posuzované věci, neboť předmětné námitky stěžovatelka neuplatnila v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu