Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 14 Co 206/2022-536, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilé J. J. a P. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka též navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 4. 2022 č. j. 0 P 187/2013-375 zamítl návrh vedlejšího účastníka (dále též "otec") na omezení rodičovské odpovědnosti matky tak, aby soud matku omezil ve styku s vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá"), který by probíhal jen pod dohledem, v podávání informací a rozhodování v oblastech lékařské péče a školního zařízení (výrok I), zamítl návrh matky na změnu péče nezletilé (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu v napadeném zamítavém výroku II o návrhu matky na změnu péče nezletilé a v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení účastníků potvrzuje (výrok I), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), matka je povinna zaplatit České republice na účet okresního soudu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 848 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a ve zbývajícím rozsahu se České republice právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok IV).
4. Krajský soud shledal, že nedošlo ke změně poměrů odůvodňující změnu péče otce, v níž nezletilá velmi dobře prosperuje a má zachovánu možnost se s matkou pravidelně stýkat (sama nezletilá opakovaně u opatrovníka uvedla, že i mimo stanovený rozsah styku, kdy chodí za matkou ze školy, u matky pobývá, když je nemocná, někdy se dokonce jí samotné za matkou jít nechce, když má jiný program, a využívá i náhradních termínů styků). Otec jí tedy zjevně ve stycích s matkou nebrání. Nejsou tak splněny předpoklady pro matkou požadovanou změnu posledního rozhodnutí o péči.
I kdyby byly takovéto předpoklady splněny, by nebylo možno o střídavé péči rodičů uvažovat. Je tomu tak proto, že rodiče mají zásadně odlišné výchovné metody (kdy pravidelné střídání péče by nezletilou nepřiměřeně zatěžovalo), že rodiče nemají žádný respekt k rodičovské roli druhého z nich a že vztahy mezi rodiči nejsou na takové úrovni, aby byli schopni vytvořit harmonické prostředí, v němž by střídavá péče probíhala. Naopak je patrna neschopnost rodičů jakékoli rozumné komunikace. Neochotu ke komunikaci a spolupráci opakovaně projevili před opatrovníkem, znalcem i soudem, hádají se před nezletilou dokonce i při jednání u opatrovníka nebo při vyšetření u znalce, podávají na sebe trestní oznámení.
Neblahý vliv konfliktů na nezletilou je patrný i z jejího vlastního vyjádření (přeje si střídavou péči, "aby se rodiče nehádali") a nakonec i ze sebepoškozování, které odůvodnila u opatrovníka hádkami rodičů. Neúcta k rodičovské roli druhého z rodičů je patrna u obou rodičů, a je zřejmá prakticky ze všech jejich podání ve věci. Střídavá péče tedy v této věci možná není.
5. Stěžovatelka zejména namítá, že krajský soud se v napadeném rozsudku ke konkrétním odvolacím námitkám stěžovatelky vůbec nevyjádřil, přání nezletilé o svěření do péče matky po věcné stránce neposoudil, když odvolání zamítl s tím, že od předchozí úpravy nedošlo k podstatné změně okolností, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí. Tímto postupem porušil čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Závěr krajského soudu o tom, že nedošlo k podstatné změně okolností je nesprávný, od předchozího rozhodnutí došlo k podstatné změně okolností, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává. Odůvodnění napadeného rozsudku je natolik paušální, neúplné a nepřezkoumatelné, že vykazuje znaky libovůle a svévole a je neústavní. Stěžovatelka navrhla před krajským soudem vypracování znaleckého posudku, který by zkoumal rodičovské kompetence a vhodnost výchovných prostředí, protože okresní soud nerozhodl podle přání nezletilé být v péči matky s odůvodněním, že výchovné prostředí u otce je pro nezletilou vhodnější. Předmětný znalecký posudek posoudil oba rodiče tak, že jsou schopni zabezpečit výchovu nezletilé, žádné z výchovných prostředí nevyhodnotil jako vhodnější. Krajský soud však odmítl svěření nezletilé do péče matky věcně posoudit s tím, že nedošlo k podstatné změně okolností. Pokud byl krajský soud přesvědčen, že nedošlo k podstatné změně okolností, pak neměl vypracování znaleckého posudku ohledně rodičovských kompetencí vůbec připustit, když tento důkaz pak byl zcela nadbytečný, pouze zbytečně zvyšující náklady soudního řízení, pročež je neústavní též výrok III napadeného rozsudku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, resp. nezletilé, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilou. Krajský soud napadené rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech (sub 4) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
10. Ústavní soud se již vícekrát vyjádřil ve svých rozhodnutích k problematice střídavé péče. Ve stručnosti lze shrnout jeho postoj tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl.
3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů.
Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ; viz také nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ).
11. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19-25). Tato kritéria byla v posuzované věci při rozhodování obecných soudů vzata v potaz.
12. Důvodem pro svěření nezletilé do výlučné péče otce byly konkrétní okolnosti, které ve svém souhrnu vedly obecné soudy k závěru o nevhodnosti střídavé péče pro nezletilou. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy použil. Napadený rozsudek tak není ve střetu se zájmy nezletilé, naopak předním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadeného rozsudku.
13. K procesním námitkám stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že názor nezletilé skutečně nebyl zjištěn přímo u krajského soudu, nicméně její názor byl zjištěn opakovaně prostřednictvím jejího opatrovníka a též před okresním soudem. Ústavní soud pak vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem v posuzované věci [a při respektu např. k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09
(N 172/58 SbNU 503)] nepovažuje tento postup za neústavní. Ústavní soud totiž předně konstatuje, že je z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu i rozsudku okresního soudu zřejmé, že názor nezletilé byl zjištěn dostatečně (viz v podrobnostech zejména bod 22 napadeného rozsudku). S ohledem na konkrétní okolnosti případu a v zájmu neprohlubování další traumatizace se nejeví výslech nezletilé přímo u krajského soudu jako nutný, neboť její stanovisko bylo věrohodně zjištěno na základě výslechu u okresního soudu, ze zpráv kolizního opatrovníka, ze znaleckého zkoumání a z dalších podkladů, např. ze zdravotní dokumentace [srov. také nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683) a ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607)]. Vzhledem k faktu, že verbálně sdělovaná stanoviska nezletilé jsou krajskému soudu známa, by výslech nezletilé u krajského soudu jistě nebyl v souladu s jejím nejlepším zájmem. Lze shrnout, že krajský soud v posuzovaném případě dostatečně zjistil, co je přáním nezletilé, pročež v tomto aspektu k porušení práv chráněných čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny nedošlo. Z hlediska procesních námitek stěžovatelky lze uzavřít, že právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně chráněna.
14. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ). Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem své nezletilé dcery a snažili se jí poskytnout (podle svých možností) co nejlepší rodinné zázemí pro její budoucí rozvoj.
15. Závěrem lze dodat, že též v napadeném výroku III rozsudek krajského soudu obstojí. Na závěru krajského soudu - že náklady vynaložené na znalecký posudek je povinna zaplatit matka, jelikož právě ona navrhla zpracování znaleckého posudku, který byl nařízen k prokázání jejích tvrzení (která se neprokázala) a znalecký posudek a následně i rozhodnutí (byť nikoli jen na základě znaleckého posudku) vyzněly v neprospěch matky, a že otec s vypracováním znaleckého posudku jako nadbytečného nesouhlasil - nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu