Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Jana Jandy a Kateřiny Jandové, obou zastoupených Mgr. Janem Špačkem, advokátem, sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 1 Afs 220/2022-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2022 č. j. 17 Af 25/2021-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 20. 8. 2021 č. j. 5570812/21/2000-11451-106794 zamítl žádost stěžovatele o prominutí úroku z prodlení na dani z nabytí nemovitých věcí, který byl stanoven platebním výměrem ze dne 29. 7. 2020 č. j. 5896676/20/2005-70462-111401, a to za období od 1. 9. 2018 do 28. 2. 2020 ve výši 94 050 Kč. Stěžovatelka je solidárním poplatníkem daně. Podstata sporu je založena na skutečnosti, že stěžovatelé koupili pozemek s rozestavěnou stavbou a podali daňové přiznání s nulovou daňovou povinností, neboť (podle jejich tvrzení) vycházeli z informace Generálního finančního ředitelství označené jako "Uplatnění osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí u nových staveb" (dále jen "informace GFŘ"), která byla umístěna na webových stránkách Generálního finančního ředitelství, a to bez ohledu na skutečnost, že od 1. 11. 2016 již částečně nebyla aktuální z důvodu novelizace zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, v tehdy účinném znění (dále jen "zákonné opatření"). Na základě výzvy vedlejšího účastníka k odstranění pochybností stěžovatelé (podle svého tvrzení) zjistili, že se na ně výjimka pro rozestavěné stavby nevztahuje. Proto podali nové daňové přiznání a daň uhradili. Vedlejší účastník jim následně doměřil úrok z prodlení ve výši 94 050 Kč a stěžovatelé požádali o jeho prominutí, přičemž jejich žádost jim byla tímto rozhodnutím zamítnuta.
3. Žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že vedlejší účastník založil svou úvahu na řádně zjištěném skutkové stavu a vzal v úvahu zákonná kritéria, stejně jako pokyn GFŘ-D-47 k promíjení příslušenství daně. Daňový subjekt je povinen zjistit si úplné a aktuální informace o jeho právech a povinnostech souvisejících s jeho životní situací.
Ani vedlejší účastník ani městský soud na stěžovatele neklade větší nároky než znát zákon, resp. zákonné opatření. Daň nevzniká na základě informace finanční správy, nýbrž výlučně na základě zákona. Zákonné opatření bylo v době jeho aplikace naprosto jednoznačné a nemohlo vzbudit pochybnost ani u osob bez právního vzdělání. Stěžovatelé měli dbát na to, aby byla informace, z které čerpali, aktuální. Navíc na stejných webových stránkách byla již ve stejné době zveřejněna také informace o novele zákonného opatření, která daňové subjekty upozorňovala na částečnou neaktuálnost informace Generálního finančního ředitelství.
Nelze souhlasit se stěžovateli, že nemohli být schopni rozeznat nesprávnost informace Generálního finančního ředitelství, resp. skutečnost, že se v té době již nevztahuje na případ stěžovatelů. Stěžovatelé jednali selektivně - při plnění zákonných povinností se nelze spokojit pouze s jedním dokumentem zveřejněným finanční správou, ač se mohl jevit jako specifický návod pro konkrétní situaci stěžovatelů. Webová stránka finanční správy ve svém celku obsahovala dostatečné a aktuální informace ohledně osvobození od daně z nabytí nemovitosti.
Nevzali-li stěžovatelé v potaz výše uvedené skutečnosti, nelze než uzavřít, že jejich jednání bylo přinejmenším lehkovážné. Jednání stěžovatelů tedy nelze podřadit pod důvod, který by prominutí úroku z prodlení ospravedlnil.
5. Stěžovatelé zejména uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu je jim vyčítáno, že měli jednat selektivně, nicméně stěžovatelé jen vycházeli ze specifického návodu, který přesně dopadal na jejich případ, naproti obecné celkové informaci o zákonném opatření, obsahující řadu dalších novelizovaných ustanovení. Svým následným doplněním tohoto návodu o jeho omezené časové aplikovatelnosti Generální finanční ředitelství podle stěžovatelů jen potvrdilo skutečnost, že způsob jeho uvedení na jeho internetových stránkách po účinnosti zákonného opatření nebyl správný a mohl působit omyl na straně subjektů daně. S ohledem na skutečnost, že se vedle sebe nacházela obecná informace o zákonném opatření a zároveň specifický dokument dopadající na konkrétní hypotézu, tedy osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí bez údaje o neaktuálnosti příslušné právní úpravy, je třeba uzavřít, že způsob informování daňových subjektů bez specifického (právního či ekonomického) vzdělání byl způsobilý k zapříčinění chybného výkladu zákonné povinnosti. Neexistuje žádný důvod, aby informace k výkladu zákonných povinností na stránkách Generálního finančního ředitelství na jeho stránkách nebyly úplné, aktuální a nerozporné. Běžný občan tak má podle názoru soudů tedy nejen znát právo (což stěžovatelé nezpochybňují), ale i zároveň být způsobilý vyhodnotit, že návod zveřejněný na stránkách správního orgánu není správný. Stěžovatelé trvají na skutečnosti, že při rozhodování o prominutí příslušenství musí daňový orgán přihlédnout i k situaci subjektu daně. Neexistuje žádný důvod, aby subjekt daně nemohl být upozorněn na nesprávnost v daňovém přiznání v řádu několika jednotek měsíců, absolutně nejzazší hranici by stěžovatelé považovali dobu 3 měsíců. Vedlejší účastník i správní soudy měly k této okolnosti přihlédnout při rozhodování o prominutí příslušenství daně.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či v jemu předcházejícím daňovém řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů (srov. zejména body 17 až 26 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu a vedlejšího účastníka za případné. Ústavní soud neshledal na klíčových závěrech správních soudů (tedy, že daňový subjekt je povinen zjistit si úplné a aktuální informace o jeho právech a povinnostech souvisejících s jeho daňovou povinností, a že předmětné zákonné opatření bylo v době jeho aplikace naprosto jednoznačné a nemohlo vzbudit pochybnost ani u osob bez právního vzdělání) cokoliv neústavního.
Na právních závěrech správních soudů tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelé pouze polemizují s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu