Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky Prokopské údolí s. r. o., sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Markem Novotným, advokátem, sídlem Na Viničních horách 493/25, Praha 6, doručovací adresa Becker a Poliakoff, s.r.o, U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 29 Co 117/2025-140, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Pod Majerovic Praha 5 - Jinonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V ústavní stížnosti navrhuje stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud") pro porušení jejích základních práv. Ačkoliv byla stěžovatelka v řízení před obecnými soudy úspěšná a její argumentace se vztahuje k té části napadeného rozhodnutí, ve které rozhodl městský soud o náhradě nákladů řízení, navrhuje stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku jako celku.
2. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Ze zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně práva poskytuje.
Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
3. Ústavní soud u Obvodního soudu pro Prahu 5 ověřil, že proti napadenému rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Před Nejvyšším soudem tedy bude probíhat další řízení a za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu, a již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší. Podaná ústavní stížnost je tedy v části, která se týká nákladů řízení předčasná, a tedy nepřípustná (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2043/23 , či ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 870/19 , bod 7).
4. Tím, že Ústavní soud odmítá stávající ústavní stížnost pro její předčasnost, není poškozeno stěžovatelčino právo na přístup k soudu. Po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy, bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Taková ústavní stížnost (při splnění i ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i tehdy, brojila-li by stěžovatelka výhradně proti nákladovým výrokům (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2043/23 , či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19 ). Je nicméně obecně vhodné, aby stěžovatelka z procesní opatrnosti na tuto skutečnost v textu (případné další) ústavní stížnosti upozornila.
5. V části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka navrhuje zrušení i zbývající části napadeného rozsudku Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod vyplývá, že ji je oprávněna podat jen ta osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách. Napadenou částí rozsudku městského soudu, kterou soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky, nemůže být zasaženo do jejích základních práv, a proto je stěžovatelka ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], když současně neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2025
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj