Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vlastimila Šicha a Mgr. Jany Šichové, zastoupených Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, se sídlem v Praze, Rýmařovská 561, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. června 2024 č. j. 3 As 41/2023-32 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 43 A 14/2023-11, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí. Žaloba, kterou stěžovatelé podali ke Krajskému soudu v Praze proti žalovanému městu D. a označili ji jako "žaloba proti nečinnosti", byla jeho usnesením ze dne 23. března 2023 č. j. 43 A 14/2023 odmítnuta a kasační stížnost stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. června 2024 č. j. 3 As 41/2023-11.
2. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že stavební úřad a následně i příslušné soudy nevzaly v daném případě v úvahu, že stavebník (jde o stavbu kanalizační a vodovodní přípojky) už "dvacet let profituje z nezákonného jednání, aniž by mu úřady uložily jedinou pokutu za porušování stavebního zákona". Podle stěžovatelů jde o "bezprecedentní liknavost úřadů vůči nezákonnému jednání vlastníka nepovolených, resp. nezkolaudovaných staveb". Občanům, tedy zejména stěžovatelům, kteří zákony dodržují, tak dávají státní orgány jasný signál, že se nezákonnost vyplácí a je beztrestná.
Stěžovatelé zdůraznili, že "nemají žádný zájem na tom, aby na jejich pozemku byla umístěna (nová) cizí stavba, když stavba původní byla navíc zřízena v rozporu s platnou právní úpravou, a nemají pak už vůbec žádný zájem na tom, aby jim stavebník po dobu cca 20 let svými exkrementy znečišťoval a kontaminoval jejich pozemky tím, že v rozporu se zákonem za tiché podpory stavebního úřadu nedovoleně užívá černou stavbu a vypouští do ní své exkrementy".
3. Odmítnutí žaloby ze strany Krajského soudu v Praze a v důsledku toho i nemožnost podanou žalobu věcně přezkoumat ze strany Nejvyššího správního soudu je pak podle názoru stěžovatelů důsledkem formalistického a nesprávného výkladu a aplikace práva ze strany těchto soudů, které nerespektovaly právo stěžovatelů na přístup k soudu a upřely jim tak možnost domoci se ochrany svých ústavně zaručených práv na ochranu majetku a řádného procesu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že její podstata spočívá pouze v polemice stěžovatelů s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát a nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany.
6. Nejvyšší správní soud v dané věci ve shodě s krajským soudem poukázal na závěry doktríny, podle níž ke splnění podmínky řízení spočívající v žalobním tvrzení nestačí jakékoliv tvrzení, ale musí jít o tvrzení připustitelné a plausibilní. Pokud jednání nemůže být zásahem, žalobce podmínku žalobního tvrzení nesplnil. Při totožné konstrukci obou žalobních typů závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160 (publ. pod č. 3687/2018 Sb.) nutně dopadají i na nečinnostní žalobu.
V takové žalobě tedy nepostačí tvrdit cokoliv, ale žalobní tvrzení musí mít alespoň myslitelnou šanci na úspěch. V projednávané věci se stěžovatelé žalobou domáhali, aby krajský soud žalovanému pro jeho nečinnost uložil povinnost zahájit řízení o změně stavby před dokončením. Právní předpisy však krajskému soudu neumožňují, aby žalovanému takové povinnosti uložil. Je totiž pojmově vyloučeno, aby byl žalovaný nečinný ve vztahu k zahájení řízení z moci úřední, pokud jej lze zahájit jen na návrh stavebníka.
Pokud žalobní návrh nemůže vést k uložení povinnosti vydat meritorní rozhodnutí či osvědčení, je nutno takovou žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť není naplněna podmínka řízení spočívající v připustitelném tvrzení o nečinnosti žalovaného.
7. Se závěry obecných soudů v dané věci se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatelé jsou zjevně jiného právního názoru.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu