Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Blechy, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem, sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3, proti výroku I. v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky řízení před soudem I. stupně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-664, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Petry Blechové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V judikatuře Ústavního soudu se uplatňuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí.
Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 , nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 ).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem městského soudu, který o nákladech řízení před obvodním soudem, jakož i městským soudem, rozhodl obdobně jako v případě předchozího rozsudku, který byl Ústavním soudem zrušen. Současně stěžovatel poukazoval na to, že byl se svojí obranou částečně úspěšný, neboť po zásahu Nejvyššího soudu došlo ke zvýšení vypořádacího podílu stěžovatele. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že se okolnostmi nákladů řízení v projednávané věci zabýval již dvakrát. Ve vyhovujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 2081/21 mimo jiné konstatoval, že pokud by chtěl obecný soud některému z účastníků přiznat náklady řízení, musel by přesvědčivě vyložit důvody, které jej vedly k závěru, že je namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi. Za šikanózní přitom podle odůvodnění nelze považovat tu skutečnost, že stěžovatel nesouhlasil s odhadem tržní ceny.
Vzhledem k řečenému považoval Ústavní soud pro posouzení případu za rozhodující skutečnost, zda Městský soud v Praze svůj názor na přiznání nákladů řízení, odlišující se od zásad nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20 , odůvodnil způsobem nevzbuzujícím pochybnost o ústavně konformním výkladu. Na tomto místě má Ústavní soud za to, že na věc lze použít argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 536/22 , kde se opřel o celkový přístup stěžovatele k vedenému řízení, v jehož průběhu vedlejší účastnicí uplatněný nárok stěžovatel neuznal, označenou bytovou jednotku označil za neexistující, poukázal na nevhodnost doby podání návrhu, který považoval za svoji újmu.
V průběhu řízení se též domáhal jeho přerušení nebo odložení zrušení spoluvlastnictví, případně namítal spoluvlastnictví dalších 20 osob, jež nebyly účastníky řízení apod. Tyto závěry považuje Ústavní soud za dostatečně přesvědčivé, aby jimi bylo možné odůvodnit přiznání nákladů protistrany. Z hlediska procesního a skutkového stavu věci lze dohledat odlišnost v tom, že shora zmíněné odmítavé usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 536/22 bylo vydáno ještě před kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 801/22, který uložil obecným soudům zohlednit při určování ceny vypořádacího podílu též vývoj ceny nemovitostí v průběhu soudního řízení.
Podle náhledu Ústavního soudu tato skutečnost, v níž byl stěžovatel nepochybně úspěšný, nalezla svůj odraz ve zvýšení vypořádacího podílu. Ničeho však nevypovídá o způsobu vedení soudního řízení. Ústavní soud v minulosti výslovně poukázal na skutečnost, že při hodnocení nákladů řízení nelze přihlížet k tomu, že účastník řízení využil opravné prostředky nebo nesouhlasil s vypořádacím podílem stanoveným protistranou. Nic takového se však v projednávané věci nestalo. Jak shora uvedeno, městský soud dohledal důvody pro přiznání nákladů protistraně v jiných skutečnostech, než je stěžovatelem důvodné uplatňování práva.
Z toho důvodu Ústavní soud v podrobnostech odkazuje stran nákladů řízení jak na své předchozí rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 536/22 , tak i ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu