Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. D., zastoupené Mgr. Janem Lokvencem, advokátem, sídlem Dušní 907/10, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 238/2025-180 ze dne 30. dubna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá shora označené soudní rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelčin manžel zemřel při výkonu služby v zahraničí. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení o žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala odškodnění podle § 55 odst. 3 zákona č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů. Podle něj se poskytne jednorázové odškodnění pozůstalým v případě úmrtí, "které nastalo v důsledku mimořádné události nebo trestného činu v zahraničí".
3. Obvodní soud pro Prahu 1, s jehož skutkovými zjištěními se ztotožnil i Městský soud v Praze, zjistil, že bezprostřední příčinou smrti stěžovatelčina manžela byl infarkt myokardu. Podle znaleckého posudku záchranáři sice nepostupovali de lege artis, avšak znalec neformuloval závěr, že nebýt jejich selhání, k úmrtí by nedošlo.
4. Napadeným usnesením bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Podle Nejvyššího soudu nemohlo být dovolání přípustné pro řešení otázky, zda soudy mohly jako předběžnou otázku posuzovat, zda záchranáři spáchali trestný čin, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Nebylo-li pochybení záchranářů příčinou smrti stěžovatelčina manžela, nemohlo řešení předestřené právní otázky mít vliv na výrok rozhodnutí. Stěžovatelčina námitka, že soudy chybně uzavřely, že nedošlo ke spáchání trestného činu, podle Nejvyššího soudu byla uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu, neboť stěžovatelka namítala nesprávně zjištěný skutkový stav.
Ostatní námitky (neprovedení důkazů, nenařízení jednání po změně obsazení soudu, nedodržení ediční povinnosti) podle Nejvyššího soudu byly námitkami jiných vad řízení, k nimž by mohl Nejvyšší soud přihlížet pouze, bylo-li by dovolání přípustné. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného poznamenal, že uvedené námitky nejsou ani opodstatněné, neboť městský soud řádně odůvodnil, proč důkazy nebyly provedeny a vyjádřil se i ke stěžovatelčinu požadavku na předložení protokolu vedlejší účastnicí, po změně složení senátu proběhlo jednání, na němž byli účastníci poučeni podle § 119a občanského soudního řádu a přednesli závěrečné návrhy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje napadené usnesení a kritizuje jeho jednotlivé pasáže. Stěžovatelka tvrdí, že obvodní a městský soud neargumentovali, že by posuzování předběžné otázky, zda došlo ke spáchání trestného činu, bylo právně irelevantní, nýbrž že tuto otázku nemohou samy posoudit. Proto stěžovatelka v dovolání předložila polemiku s tímto právním závěrem. Podle stěžovatelky záchranáři po převzetí jejího manžela ukončili resuscitační úkony, a proto její manžel zemřel. Tomu odpovídá i usnesení policejního orgánu o odložení věci, v němž dospívá k závěru, že byl spáchán trestný čin, a to mohlo vést k úmrtí, avšak nebylo možno ztotožnit osobu pachatele. Stěžovatelčino dovolání tak mělo být přípustné pro řešení předložené právní otázky, zda lze jako předběžnou otázku v civilním řízení řešit, zda došlo ke spáchání trestného činu.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšší soud neměl rezignovat na vypořádání námitky, že byl spáchán trestný čin, neboť šlo o otázku právní a nikoliv skutkovou. Protože podle stěžovatelky bylo dovolání přípustné, měly být vypořádány i její ostatní námitky.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem a ústavní stížnost je přípustná.
8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
9. Dovolání může být přípustné pouze pro řešení otázek, na jejichž posouzení závisí dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Platí totiž, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení určité otázky tehdy, pokud odpověď na tuto otázku má vliv na výrok rozhodnutí [obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1441/17 ze dne 19. prosince 2017 (N 234/87 SbNU 801), body 25 a 26]. Zodpovídat otázky, které nemají vliv na rozhodnutí odvolacího soudu, není smyslem dovolacího řízení a není porušením práva na přístup k soudu, pokud Nejvyšší soud shledá, že dovolání není přípustné pro řešení takové otázky.
10. Aby mohla být stěžovatelka se svou žalobou úspěšná, musely by být splněny dvě podmínky. Její manžel by musel zemřít v důsledku pochybení záchranářů a toto pochybení by muselo být trestným činem.
11. Stěžovatelka se zaměřuje na posuzování druhé otázky, tedy zda pochybení záchranářů bylo trestným činem. Nicméně i kdyby v tomto směru uspěla a domohla se konstatování, že soudy mohou v civilním řízení tuto otázku posuzovat (což požadovala v dovolání), a následně posouzení, že došlo ke spáchání trestného činu (což tvrdila v řízení před obvodním a městským soudem), nemělo by to vliv na výsledek řízení. Stěžovatelce se totiž nepodařilo účinně zpochybnit skutkový závěr, že pochybení záchranářů nebylo příčinou smrti jejího manžela.
12. Otázka, jak došlo k úmrtí stěžovatelčina manžela, je otázkou skutkovou. K jejímu řešení byl prostor v řízení předcházejícímu podání dovolání. Stěžovatelku tížilo břemeno tvrzení i břemeno důkazu. K řešení skutkových otázek dovolání neslouží a možnosti zpochybnění skutkového stavu v tomto řízení jsou velmi omezené. Přichází v úvahu předložení právní otázky procesního práva zaměřené na pravidla pro provádění a hodnocení důkazů (což není případ nynější věci, neboť takovou právní otázku stěžovatelka v dovolání nekladla), popřípadě situace, kdy by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým závěrem odvolacího soudu a provedenými důkazy, či obsahem spisu. Ani k tomu však v nynější věci nedošlo, neboť skutkový závěr, že pochybení záchranářů nebylo příčinou smrti, má oporu v provedeném znaleckém posudku.
13. Neshledal-li Nejvyšší soud dovolání přípustným pro řešení těchto otázek, neodepřel tím stěžovatelce právo na přístup k soudu. Nutnost posoudit zbylé námitky opírala stěžovatelka o tvrzení, že dovolání mělo být přípustné, ani jejich neposouzením tak nedošlo k odepření práva na přístup k soudu. Navíc Nejvyšší soud fakticky tyto námitky vypořádal.
14. Ke stěžovatelčině námitce, že měla legitimní očekávání, že obdrží odškodnění, Ústavní soud dodává, že toto očekávání stěžovatelka zakládala na právní normě, jejíž hypotéza (shrnutá výše v bodech 2 a 10) nebyla splněna. Zamítnutí žaloby tak nebylo zásahem do práva vlastnit majetek.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu