Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Rostislava Pukla, advokáta, se sídlem Svatoplukova 519, 698 01 Veselí nad Moravou, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2017, č. j. 16 Co 47/2017-196, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. V rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, v němž stěžovatel vystupoval jako právní zástupce ustanovený soudem žalobci, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. 16 Co 47/2017-196, změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla stěžovateli podle § 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přiznána náhrada za zastupování žalobce ve výši 9 123,09 Kč, jen tak, že její výši stanovil částkou 9 212 Kč; jinak jej potvrdil.
Odvolací soud se prvé řadě vypořádal s námitkou stěžovatele, že výše odměny v řízení o zrušení rozhodčího nálezu se měla počítat z peněžité částky (tarifní hodnoty), o kterou šlo v rozhodčím řízení, a nikoliv, jak učinil soud prvního stupně, z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč stanovené podle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za předmět řízení, který není penězi vyjádřitelný.
V této souvislosti uvedl, že předmětem řízení není ani peněžité plnění, ani penězi ocenitelné právo, ale přezkum zákonem předepsaných podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Ztotožnil se přitom s odkazem soudu prvního stupně na přiléhavé usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. III. ÚS 89/12
. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně odlišného posouzení předmětu řízení pro účely poplatkové povinnosti [podle položky 17a písm. a) sazebníku soudních poplatků, jež tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 30. listopadu 2016] a pro účely vyčíslení nákladů řízení, a to tak, že jde o dva zcela samostatné a na sobě nezávislé právní předpisy upravující rozdílnou oblast práv a povinností. V souvislosti se stanovením poplatku uvedl, že zákon o soudních poplatcích v rozhodném znění [položka 17a písm. a) sazebníku soudních poplatků] skutečně stanovoval, že za návrh na zrušení rozhodčího nálezu, je-li jeho předmětem peněžité plnění a navrhuje-li se zrušení z důvodu, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy, vybere se poplatek podle výše peněžitého plnění (šlo tedy o výjimku z obecného pravidla, dle něhož byla výše poplatku za projednání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stanovena paušální částkou 3 000 Kč).
Podmínky položky 17a sazebníku poplatků tak byly v projednávané věci splněny.
5. Ústavní soud nejprve uvádí, že shodnou problematikou (náhradou nákladů v řízení o zrušení rozhodčího nálezu) a argumentačně velmi obdobnou ústavní stížností vycházející ze stejného řízení vedeného před soudem prvního stupně (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 187/2015), se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2384/17 , která byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta (usnesení ze dne 23. srpna 2017). Není důvod, aby Ústavní soudu nyní projednávanou věc posuzoval jinak, a proto pouze ve stručnosti shrnuje nosné důvody tohoto usnesení.
6. Ústavní soud ve zmiňované věci konstatoval, že obecné soudy pro věc relevantní právní předpis - tedy advokátní tarif - aplikovaly zcela správně a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. odkaz odvolacího soudu na usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ). To, že Ústavní soud nenahrává lichvářům, jak tvrdí stěžovatel, plyne už jen z toho, že rozhodčí nález, podle něhož měl stěžovatel plnit více než 500 000 Kč, byl soudem prvního stupně zrušen, a to zejména na základě odkazu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Rozhodl-li se zákonodárce odměnu za právní pomoc stanovit v určitých případech jinak, než z eventuální peněžité hodnoty sporu, pak je to kromě zcela excesívní úpravy - kterou ale stěžovatel věcně argumentačně netvrdí - na jeho uvážení bez možnosti zásahu Ústavního soudu.
7. Výklad, podle něhož se v řízení o zrušení rozhodčího nálezu postupuje podle § 9 advokátního tarifu, je přitom poměrně ustálen. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), pak přehlíží, že se vztahuje k jinému znění advokátního tarifu a po změně právní úpravy ztratil tento nález svou relevanci (srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. března 2017 sp. zn. III. ÚS 493/17 ). Proto ani z pohledu judikatury Ústavního soudu nebylo pravděpodobné, že by obecné soudy ve věci stěžovatele podle § 9 advokátního tarifu nepostupovaly.
8. Co se týče aplikace § 12a odst. 1 advokátního tarifu, stěžovatel sice uvedené ustanovení považuje za protiústavní z důvodu jeho diskriminačního charakteru, jeho zrušení se ovšem nedomáhá (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Na tomto místě se lze omezit na konstatování, že odměna ustanovenému obhájci byla snížena v souladu s právní úpravou, přičemž odvolací soud své rozhodnutí přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a vypořádal se i s návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
9. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu