Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Janečka, právně zastoupeného JUDr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem Náprstkova 273/8, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 4. 2017 č. j. 20 C 77/2016-60, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017 č. j. 26 Co 350/2017-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5 2018 č. j. 33 Cdo 1653/2018-132, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývá, že ve věci stěžovatele vedené u Okresního soudu v Kladně, v níž vystupoval jako žalovaný, byl v jeho neprospěch vydán rozsudek pro zmeškání, a to proto, že se stěžovatel a jeho právní zástupce včas nedostavili pro nepříznivou dopravní situaci na začátek prvního jednání, který byl stanoven na 9:00 hodin. Předtím se však právní zástupce stěžovatele telefonicky spojil s civilní kanceláří Okresního soudu v Kladně, které k nadepsané spisové značce sdělil, že se kvůli nenadálým dopravním obtížím se stěžovatelem opozdí. Právní zástupce stěžovatele do jednací síně dorazil přibližně v 9:35 hodin a předseda senátu mu oznámil, že ve věci již došlo k vydání rozsudku pro zmeškání.
3. Stěžovatel proto podal návrh na zrušení tohoto rozsudku, kterému však soud nevyhověl. Proti jeho usnesení o zamítnutí návrhu podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. O odvolání proti rozsudku pro zmeškání rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, kterým jej potvrdil. Proti jeho rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné, když stěžovatel spatřoval přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) a postupem soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem.
Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel se - na rozdíl od případů, které hodnotil Ústavní soud a na něž stěžovatel odkazoval - k žalobě vůbec nevyjádřil a neuvedl nic na svou obranu, tedy nebyl procesně aktivní. Přes telefonicky hlášený pozdní příchod z důvodu "dopravní zácpy" k prvnímu jednání ve věci v avizovanou dobu (se zpožděním) nedorazil, přestože soud dobu jednání posunul.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neví, jak by mohl v dané situaci reagovat lépe, když o nastalých okolnostech soud bezodkladně telefonicky informoval a posléze se k soudu skutečně dostavil, byť se zpožděním, které však nemohl ovlivnit. Jestliže pak odvolací soud k podanému odvolání tomuto postupu soudu prvního stupně přivolil vydáním napadeného rozsudku, pak dle názoru stěžovatele pochybil stejně jako soud prvního stupně, a následně pochybil i Nejvyšší soud při svém rozhodování o stěžovatelem podaném dovolání, které odmítl s odůvodněním, že stěžovatelem uváděná ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu je podmíněna tím, že žalovaný musí být do okamžiku vydání kontumačního rozsudku procesně aktivní.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
8. Ústavní soud v minulosti uvedl, že rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se.
9. Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu (srov. nález ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 ).
10. Ústavní soud dále připomíná, že občanský soudní řád zcela zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a možnost podání odvolání z důvodů podle § 205b o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání přitom již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Naopak pouze odvolací soud může podle ustanovení § 212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 205b vzít na zřetel vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 130/06 a ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2994/15 ).
11. Stěžovatel v projednávané věci pouze polemizuje s právními i skutkovými závěry obecných soudů a prezentuje vlastní opačné závěry. V ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje své argumenty vyslovené již v předchozím řízení a brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že vydání rozsudku pro zmeškání nemělo vliv na spravedlivost řízení jako celku. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo že by vybočovala ze shora naznačených mezí přezkumu rozsudku pro zmeškání.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu