Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Zuzany Rejmonové, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 250/2024-38 ze dne 19. 6. 2025, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 310/2018-157 ze dne 17. 7. 2024, rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-32047/2018-2 ze dne 5. 10. 2018, a rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni č. j. ZCU 005953/2018 ze dne 8. 3. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Západočeské univerzity v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jakož i správních orgánů, s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2018, č. j. MSMT-32047/2018-2, žalovaný účastník zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (správní orgán I. stupně) ze dne 8. 3. 2018, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného studiem v bakalářském oboru Právo na nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělání "Moskevský institut podnikatelství a práva" ve městě Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. (dále též "MIPP").
3. Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 12. 2020, č. j. 30 A 310/2018-67, shledal částečně důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil. Proti tomuto rozsudku podalo Ministerstvo školství kasační stížnost. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 100/2021-18, Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nyní napadeným rozsudkem ze dne 17. 7. 2024 pak krajský soud shledal žalobu nedůvodnou. Vázán právním závěrem kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu konstatoval, že žalobou napadená rozhodnutí nejsou vnitřně rozporná, tudíž ani nepřezkoumatelná. Námitce nicotnosti rovněž nepřisvědčil. V rámci jejího vypořádání mimo jiné uvedl, že přestože správní orgány své úvahy poněkud zatemnily, když věnovaly pozornost srovnání studijních programů, jejich rozhodnutí byla založena na tom, že studium stěžovatelky nebylo reálně studiem zahraničním. Za nedůvodnou považoval též námitku aplikace nesprávné právní normy ve výroku prvostupňového rozhodnutí, konkrétně § 90 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Vzhledem k tomu, že se u stěžovatelky nejednalo o zahraniční vysokoškolské vzdělání, nebylo třeba porovnávat je s tuzemským. Právní závěry nevybočují ze stávající judikatury vrcholných soudů. Co se týče požadovaného posouzení podkladů ohledně akreditace MIPP, uvedl, že studium na tomto typu institucí je vzhledem k řadě žalob dlouhodobě podrobováno přezkumu ze strany správních soudů, a tak jsou soudu z jeho úřední činnosti známy poslední závěry Nejvyššího správního soudu, s nimiž je případ stěžovatelky srovnatelný a také souladný. Stěžovatelka nebyla úspěšná ani s námitkou porušení legitimního očekávání. Správní praxe totiž nemusí být neměnná. Výsledkem dřívější (benevolentní a soudy korigované) praxe bylo obcházení zákona o vysokých školách. Tato rozhodovací praxe však byla ukončena ještě před podáním stěžovatelčiny žádosti.
5. Nejvyšší správní soud posléze napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl a odkázal na svou ustálenou judikaturu. Otázkou podmínek pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání se Nejvyšší správní soud již v minulosti opakovaně zabýval, například v rozsudku ze dne 2. 6. 2022, č. j. 1 As 320/2020-31, či tam citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021, č. j. 8 As 193/2019-93. Ve správním řízení, které stěžovatelka iniciovala, se zjednodušeně řečeno zjišťuje, zda je žadatel o uznání absolventem zahraniční vysoké školy.
Není-li tato podmínka splněna, tj. není-li vysokoškolské vzdělání, o jehož uznání se žádá, zahraničním vysokoškolským vzděláním ve smyslu zákona o vysokých školách, správní orgán žádost o uznání zamítne, aniž by musel srovnávat studijní programy. Správní orgán nejprve posoudil obsah studijního programu, který absolvovala žalobkyně na MIPP, až poté dospěl k závěru, že v případě získaného vzdělání stěžovatelky se nejednalo o zahraniční vysokoškolské vzdělání, nýbrž o vzdělání získané v České republice, poskytované českou právnickou osobou nemající oprávnění působit jako soukromá vysoká škola a uskutečňovat akreditovaný studijní program "Právo" nebo "Právní specializace" podle tuzemského práva, tudíž jej nelze uznat ve smyslu § 89 až 90 zákona o vysokých školách.
Správní orgán prvního stupně výslovně konstatoval, že v tomto ohledu žadatelka studovala ve studijním programu, který nedisponoval žádnou akreditací rozhodných orgánů ve státě původu zahraniční univerzity. V řízení před správními orgány tedy nebylo prokázáno, že by mezinárodní institut, který stěžovatelka označila v žádosti jako zahraniční vysokou školu, byl oprávněn uskutečňovat zahraniční vysokoškolské na základě zahraniční akreditace. Nejvyšší správní soud těmto závěrů, potvrzeným rovněž krajský soudem, přisvědčil.
Závěry krajského soudu o výkladu pojmu "zahraniční vysoká škola" pak již jen potvrzují důvody, které správní orgány uvedly v zamítavých rozhodnutích, přičemž Nejvyšší správní soud se s tímto výkladem ztotožnil. Studium stěžovatelky na MIPP probíhalo na území České republiky u české právnické osoby. Stěžovatelka nebyla řádným studentem zahraniční vysoké školy v akreditovaném studijním programu a absolventem zahraničního vysokoškolského vzdělání.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti činí sporným zejména závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého skutečnost, že studium stěžovatelky probíhalo na území České republiky, byla pouze vedlejším důvodem pro zamítnutí její žádosti a následně také pro zamítnutí žaloby. Rozhodnutí správního orgánu nebylo založeno na výkladu, podle kterého není možné uznat zahraniční vysokoškolské vzdělání jen proto, že probíhalo na území České republiky. Podle stěžovatelky krajský soud postavil napadený rozsudek na důvodu, na kterém správní rozhodnutí nespočívají (výklad pojmu "zahraniční vysoké školy"). Tím překročil meze svého přezkumného oprávnění, protože fakticky doplnil důvod rozhodnutí správních orgánů a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka nemohla řádně formulovat svůj žalobní bod, podle kterého není zahraniční prvek studia dán územím, kde se studium uskutečňuje. S ohledem na to považuje napadená rozhodnutí správních soudů za nepřezkoumatelná. Samotným charakterem či průběhem studia, mimo jeho územního prvku, se krajský soud nezabýval. Nejvyšší správní soud se dopustil zkreslení judikatury, případně své rozhodnutí postavil na důvodech, o něž se rozhodnutí krajského soudu neopírá. Stěžovatelka dále uvádí, že její žádost byla zamítnuta i přes nedostatečné zjištění skutkového stavu. Správní orgány se domnívaly, že konkrétní podklady, které potřebují ke svému rozhodnutí, nemusí obstarávat. Není porušením zásad materiální pravdy a vyšetřovací, pokud správní orgány nezjišťují skutečnosti, o jejichž existenci ani neví. Pokud se však již předmětné informace správní orgán dozví a vyvstane potřeba je prověřit nebo doplnit, již ho důkazní povinnost tíží.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní a naopak není zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívala v nesouhlasu s právním názorem obecných soudů. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by jí soudy fakticky zamezily v uplatnění žalobního bodu, zatížily své rozhodnutí nepřezkoumatelností, či rozhodné právní otázky jako celek věcně nesprávně posoudily. Ústavní stížnost stěžovatelky představuje pouhou polemiku vedenou v rovině podústavního práva. Stěžovatelka rekapituluje zejména námitky, s nimiž se Nejvyšší správní soud v reakci na kasační stížnost již spolehlivě vypořádal.
12. Podle stěžovatelky správní orgány nejprve v obecné rovině možnost uznání vysokoškolského vzdělání absolvovaného na území České republiky připouštěly, později se praxe změnila. Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil odkazy na relevantní judikaturu, proč jsou nynější závěry o neuznání studia věcně správné a v souladu s aktuální rozhodovací praxí správních soudů.
13. Již ze samotného výkladu rozhodných předpisů je zřejmé, že nebylo pochybením krajského soudu (ani neočekávaným krokem), zabýval-li se výkladem pojmu zahraniční vysoká škola; odkázat lze na § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách, či § 89 odst. 3 téhož zákona. Pro posouzení případu je podstatné, že na výkladu podmínek pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání se judikatura správních soudů ustálila. První podmínkou je, že žadatel o uznání je absolventem zahraniční vysoké školy (§ 89 odst. 1 zákona o vysokých školách).
Druhou podmínkou pak je, že studijní programy nejsou po srovnání v podstatných rysech odlišné (§ 90 odst. 5 stejného zákona). Správní orgány při posouzení první podmínky posuzují, zda žadatel o uznání vystudoval studijní program zahraniční vysoké školy, a je proto v daném státě oprávněn užívat titul či jiné benefity spojené s vystudováním zahraniční (tj. z jejich pohledu tamní) vysoké školy (souhrnně v rozsudku ze dne 2. 6. 2022, č. j. 1 As 320/2020-31). Zároveň platí, že není-li splněna první podmínka, správní orgány se nemusejí druhou podmínkou vůbec zabývat, a žádost lze bez dalšího zamítnout.
Právě nadbytečné posouzení a předřazení druhého kroku krajský soud kritizoval, správní orgány však ani podle Ústavního soudu nezatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností (nebo nicotností). Podstatné je, že byly (zejm. prvostupňový správní orgán) napříště instruovány a korigovány z hlediska správného postupu
14. Stěžovatelka zřejmě dosud považovala své studium za řádné a uznatelné, vedena přesvědčením, že studovala řádně v tuzemsku a u české právnické osoby absolvovala studijní program akreditovaný v Ruské federaci. Nejvyšší správní soud na základě skutkových zjištění dospěl k jednoznačnému závěru, že vzdělání bylo poskytováno mezinárodním institutem, avšak diplom stěžovatelce vydal odlišný subjekt (moskevský institut). První podmínka upřesněná judikaturou správních soudů tedy znemožnila další posuzování obsahu studia. Ústavní soud považuje závěry správních soudů za racionální a neshledal důvod do nich jakkoliv zasahovat.
15. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku dostatečně vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatelky včetně těch, které opakuje i v ústavní stížnosti. Argumentace přednesená v ústavní stížnosti, týkající se mimo jiné zásady materiální pravdy, rovnosti zbraní či neunesení důkazního břemene ve správním řízení, se z velké části míjí s vyzněním rozsudku Nejvyššího správního soudu a spíše než polemiku s jeho právními závěry představuje setrvávající nesouhlas s výsledkem řízení před správními soudy i správními orgány. Jak již bylo uvedeno, tato polemika je však vedena pouze v rovině práva podústavního a jako takové jí ústavní ochrana nepřísluší.
16. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu