Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 16. června 2022 č. j. 11 To 40/2022-4768 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2022 č. j. 17 T 16/2005-4751, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Dále měly být porušeny i čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a odst. 6 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodl usnesením tak, že se podle § 350m trestního řádu zamítá návrh stěžovatele (odsouzeného) na vyslovení promlčení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2006 č. j. 17 T 16/2005-3379, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007 č. j. 11 To 147/2006-3686. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že dle jeho názoru lze označit za úkony mající vliv na přerušení promlčecí doby mimo jiné i stěžovatelem rozporovanou výzvu k nástupu trestu ze dne 7. 9. 2016 a žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu, což blíže vysvětlil. K pobytu stěžovatele v zahraničí krajský soud uvedl, že zkoumání doby, kdy se zdržoval v cizině, nestaví běh promlčecí doby a není pro výpočet promlčení relevantní. Výkon trestu odnětí svobody by podle názoru krajského soudu nebyl promlčen ani v situaci, kdy by se promlčecí doba nestavila pobytem stěžovatele v zahraničí, kde se měl dle jeho vyjádření údajně nějakou dobu nacházet. Proto také soud nepřistoupil k provedení důkazů souvisejících s pobytem stěžovatele v České republice (výslechem navržených svědků).
3. Proti shora uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl jako nedůvodnou. Po přezkoumání všech úkonů směřujících k dodání stěžovatele do výkonu trestu dospěl k závěru, že výkon trestu odnětí svobody v žádném případě promlčen nebyl. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou se stěžovatel zdržoval v cizině (§ 94 odst. 3 trestního zákoníku). Dle názoru vrchního soudu krajský soud zcela důvodně nepřistoupil k provedení důkazů - navržených svědků, kteří by měli potvrzovat stěžovateli jeho pobyt v České republice, a to v rozhodném období roku 2012 až 2020. Pokud jde o další úkony provedené krajským soudem směřující k zajištění stěžovatele a jeho dodání do výkonu trestu, zde vrchní soud z důvodu stručnosti odkázal na výčet těchto úkonů, jak je krajský soud uvedl v bodech 4. a 7. odůvodnění jeho usnesení.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal skutkový stav věci. Uvedl, že měl vykonat na základě rozsudků z roku 2006 a 2007 trest odnětí svobody v trvání čtyř let, když výzva k nástupu do výkonu trestu mu byla doručena dne 11. 4. 2007 (stěžovatel ji osobně převzal). Této výzvě stěžovatel nevyhověl, do výkonu trestu nenastoupil. Následně byl stěžovatel v roce 2021 zadržen ve Francii, odtud byl vydán do České republiky a dodán do výkonu trestu dne 23. 11. 2021. Stalo se tak po téměř patnácti letech od doby, kdy měl k výkonu trestu nastoupit dle shora uvedené výzvy. Stěžovatel dne 23. 3. 2022 podal návrh na vyslovení promlčení výkonu trestu odnětí svobody, a poté, co byl tento návrh soudem prvého stupně zamítnut, podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, kdy argumentoval a argumentuje i v ústavní stížnosti zejména tím, že se v České republice zdržoval od roku 2010 do roku 2020, proto v tomto období u něj nebyla dána zákonná překážka, která by bránila promlčení výkonu trestu. Důkazy, které k tomuto tvrzení stěžovatel navrhl (svědecké výpovědi, listinné důkazy) ani krajský soud, ani vrchní soud neprováděly a ani nenařídily veřejné zasedání, u kterého by tak bylo možno učinit. Současně byly soudem učiněny pouze tyto úkony, které směřují k tomu, aby stěžovatel nastoupil nebo byl dodán do výkonu trestu: výzva k nastoupení do výkonu trestu ze dne 11. 4. 2007 (řádně doručena a převzata stěžovatelem), příkaz k dodání do výkonu trestu ze dne 3. 5. 2007, evropský zatýkací rozkaz ze dne 2. 1. 2009, výzva k nastoupení trestu ze dne 2. 1. 2012, výzva k nastoupení trestu ze dne 7. 9. 2016, která byla doručována obhájci ex offo, kterého měl stěžovatel ustanoveného v tomto řízení a dále byla vyvěšena na úřední desce soudu a žádost o provedení opatření na ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 4. 2018.
6. Stěžovatel ve svém návrhu především poukazoval na to, že úkony ze dne 7. 9. 2016 a ze dne 11. 4. 2018 nejsou úkony, které by byly způsobilé přerušit promlčecí dobu, resp. vést k běhu nové promlčecí doby. Zejména úkon ze dne 7. 9. 2016 podle jeho názoru takovýto efekt nemá, a proto k promlčení trestu došlo již počátkem roku 2017 (když posledním předchozím úkonem směřujícím k účinnému dodání stěžovatele do výkonu trestu byl evropský zatýkací rozkaz ze dne 2. 1. 2009 a posledním účinným úkonem směřujícím k nastoupení stěžovatele do výkonu trestu byla výzva ze dne 2. 1. 2012, která byla adresována přímo stěžovateli.
7. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a příslušný trestní spis. S ohledem na obsah vyjádření obou účastníků, kteří pouze odkázali na obsah svých rozhodnutí s tím, že k nim nemají více co dodat, nepovažoval Ústavní soud za potřebné je zasílat stěžovateli k replice.
9. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Žádnou takovou vadu Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Ačkoliv se stěžovatel pokouší své námitky "zarámovat" jako odlišný právní názor, fakticky se domáhá z větší části přehodnocení provedených důkazů Ústavním soudem jako další soudní instancí. To však není role Ústavního soudu.
12. Zejména z napadeného usnesení vrchního soudu plyne, že se řádně stěžovatelovou stížností zabýval a jednotlivé úkony, jež měly přerušovat promlčecí dobu, posoudil jak v souladu se zákonem, tak i s judikaturou vyšších soudů i soudu Ústavního. Podle § 94 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku nelze uložený trest odnětí svobody v délce čtyř let vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí pět let. V souladu s § 94 odst. 2, odst. 4 písm. a) a odst. 5 trestního zákoníku počala běžet promlčecí doba právní mocí rozsudku vydaného dne 10.
1. 2007, nová promlčecí doba pak počala běžet přerušením v podobě žádosti o dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody a příkazu k dodání ze dne 2. 5. 2007, následně v podobě vydání evropského zatýkacího rozkazu ze dne 2. 1. 2009, vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne 2. 1. 2012, přičemž na úřední desku soudu (z důvodu konání trestního řízení proti uprchlému odsouzenému) byla tato výzva vyvěšena o den později (tj. 3. 1. 2012), dále vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne 7. 9. 2016 a vydání žádosti dle § 79 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 11.
4. 2018 o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu. Mezi jednotlivými vyjmenovanými úkony soudu doba v délce pěti let neuplynula.
13. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí proto musí Ústavní soud konstatovat, že v nich neshledal porušení základních práv stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud závěrem doplňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti navrhoval, aby se Ústavní soud zabýval jeho ústavní stížností přednostně, jak mu to umožňuje § 39 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v podání ze dne 28. 11. 2023 sdělil Ústavnímu soudu, že byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nepovažoval Ústavní soud tento postup za nezbytný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu