Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Hasskova 16, Třebíč, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č.j. 37 Co 151/2016-120, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, však není rozsudkem, ale opravným usnesením, kterým byl opraven výrok III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve kterém došlo k chybě ve výpočtu dluhu na výživném.
Protože se zjevně jedná o chybu v označení rozhodnutí posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č.j. 37 Co 151/2016-120.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, bylo rozhodnuto, že nezletilý P. K. a nezletilý J. K. se svěřují do péče matky (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého P. K. výživným ve výši 3.000,-Kč měsíčně a dluh na výživném na tohoto nezletilého za dobu od 1. 5. 2013 do 31. 1. 2016 ve výši 94.800,-Kč je povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.000,-Kč, splatných spolu s běžným výživným (výrok II).
Výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého J. K. výživným ve výši 2.500,-Kč měsíčně a dluh na výživném na tohoto nezletilého za dobu od 1. 5. 2013 do 31. 1. 2016 ve výši 78.300,-Kč je povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.000,-Kč, splatných spolu s běžným výživným. Konečně výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č.j. 37 Co 151/2016-120, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl v částech výroků II. a III. o běžném výživném potvrzen (výrok I.). V částech výroků II. a III. o dlužném výživném byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že dlužné výživné za období od 1. 5. 2013 do 30. 6. 2016 v částkách 106.450,-Kč na nezletilého P. K. a 87.450,-Kč na nezletilého J. K. je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezletilých do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Výrokem III. pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel namítá, že k jednání před odvolacím soudem na den 21. 6. 2016 odvolací soud nepředvolal stěžovatele - otce nezletilých "S. K.", ale osobu identifikovanou jménem "V. K.,". Tohoto adresáta však doručovatelka v místě bydliště stěžovatele nenalezla a písemnost proto vrátila odvolacímu soudu s poznámkou, že adresát je v místě bydliště neznámý. Stěžovatel se tak o termínu nařízeného jednání před odvolacím soudem vůbec neměl možnost dozvědět.
Obecné soudy dle přesvědčení stěžovatele také nezohlednily jím tvrzené skutečnosti o jeho zdravotním stavu, možnostech a schopnostech, přičemž nepostupovaly dle zásady vyšetřovací a z vlastní iniciativy ani neprovedly důkazy k prokázání nebo vyvrácení jednotlivých tvrzení, i když stěžovatelem nebyly jednoznačně navrženy. Současně s ústavní stížností stěžovatel proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně podal také návrh na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud, s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona je takovým prostředkem i žaloba pro zmatečnost.
Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel vytýká odvolacímu soudu právě to, že v důsledku jeho postupu při doručování předvolání k ústnímu jednání mu byla možnost jednat před soudem odňata, když bez své viny nebyl k jednání řádně předvolán, nemohl tak být u jednání přítomen a nemohl se ani vyjádřit k výzvě soudu obsažené v poštovní zásilce, která mu nebyla doručena pro špatné označení adresáta.
Námitky stěžovatele byly však objektivně použitelné již v řízení o žalobě pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o.s.ř. Jinými slovy - k odstranění výše namítaného pochybení odvolacího soudu měl stěžovatel k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost. Jestliže žalobu pro zmatečnost nepodal (opak nevyplývá ani z ústavní stížnosti, ani z obsahu spisového materiálu), pak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je proto ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jen pro úplnost lze pak v této souvislosti odkázat na další obdobná rozhodnutí Ústavního soudu, kterými byly ústavní stížnosti taktéž odmítnuty jako nepřípustné právě z důvodu nevyčerpání opraveného prostředku v podobě žaloby pro zmatečnost (viz např. usnesení ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 2676/15 , usnesení ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3409/14 , usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3268/14 , usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1803/14 , usnesení ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3634/12 , usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1208/12 , a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal také odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2016
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu