Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti obchodní společnosti POPELANTE DEVELOPMENT LIMITED, sídlem Akropoelos 59-61, Savvides centre, 1 st floor, Flat/Office 102, 2012, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Petrem Maierem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2023 č. j. 2 Cmo 182/2022-1029, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2022 č. j. 26 Cm 193/2000-982 rozhodl tak, že se žaloba JUDr. Jána Kurince, správce konkursní podstaty společnosti VÍT POTRAVINY a. s. (dále jen "žalobce"), o vydání plnění do konkursní podstaty ve výši 9 618 207,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 8. 2000 do zaplacení zamítá (výrok I), žalobce je povinen zaplatit společnosti ESSOX, s. r. o. (dále jen "žalovaná") náhradu nákladů řízení ve výši 952 906,13 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), stěžovatelka (tj. v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice na straně žalobce) nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet městského soudu znalečné ve výši 219 926,25 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
Současně přiznal znalci společnosti Expert Group s. r. o., odměnu ve výši 10 345,50 Kč, která bude vyplacena prostřednictvím účtárny městského soudu (výrok V).
3. K odvolání stěžovatelky a žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek městského soudu ve výroku I a V potvrzuje (výrok I). Týž rozsudek se ve výroku II mění tak, že žalobce a stěžovatelka jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku ve výši 890 019,73 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Odvolací řízení o odvolání stěžovatelky proti výroku III rozsudku městského soudu se zastavuje (výrok III).
Rozsudek městského soudu se ve výroku IV potvrzuje ve znění, že žalobce a stěžovatelka jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet městského soudu znalečné ve výši 219 926,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Žalobce a stěžovatelka jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 113 933,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V).
4. Z dotazu na městský soud Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku podal žalobce dovolání. Tato skutečnost, stejně tak jako fakt, že o tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto, je patrná i z databáze o průběhu řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/).
5. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).
7. Nebude-li žalobce v předmětném dovolacím řízení ve věci samé úspěšný, nic pak nebrání stěžovatelce v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že jí v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku, Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky proti nyní napadenému rozsudku pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj