Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Renaty Hanušové a 2) Jana Šafránka, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 33 Cdo 1483/2012-368, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, č. j. 35 Co 282/2011-284, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 10. 2009, č. j. 11 C 231/2007-147, a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Obvodní soud pro Prahu 6 svým rozsudkem ze dne 12. 10. 2009, č. j. 11 C 231/2007-147, žalobě vyhověl, když stěžovatelům a JUDr. Altnerovi uložil povinnost uhradit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 2.500.000,- Kč spolu s částí smluvní pokuty a žalobu zamítl pouze co do smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 1.250.000,- Kč za období od 15. 12. 2003 do 9. 7. 2009 a z částky 1.250.000,- Kč od 14. 1. 2004 do 8. 8. 2009.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, č. j. 35 Co 282/2011-284, ve spojení s jeho opravným usnesením ze dne 23. 11. 2011, č. j. 35 Co 282/2011-289, potvrzeno, když odvolací soud změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení.
5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 33 Cdo 1483/2012-368, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2012.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jejich vydání předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. V projednávaném případě je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelů s právním závěrem soudů, že tito mají spolu s JUDr. Altnerem solidární povinnost vrátit Ladislavu Uherkovi zaplacenou zálohu na kupní cenu, kterou tento k rukám JUDr. Altnera uhradil v souladu se smlouvou o budoucí kupní smlouvě ze dne 25. 4. 2003, jíž se stěžovatelé a JUDr. Altner zavázali, že za splnění tam uvedené odkládací podmínky převedou na Ladislava Uherka vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem.
V této souvislosti stěžovatelé Ústavnímu soudu předestřeli poměrně rozsáhlou právní argumentaci, když namítali, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatným právním úkonem, neboť stěžovatelé a JUDr. Altner jakožto budoucí prodávající nebyli v době jejího uzavření vlastníky předmětných nemovitostí a plnění ze smlouvy tak bylo již od počátku nemožné, odkládací podmínka sjednaná ve smlouvě je neplatná, jelikož není možné platně sjednat podmínku ve smyslu právní skutečnosti, částka 2.500.000,- Kč byla vyplacena výhradně ve prospěch JUDr.
Altnera, a to nepochybně jako záloha na jeho spoluvlastnický podíl, stěžovatelé neměli z vyplacené zálohy nikdy žádný prospěch, když prospěch z ní měl pouze JUDr. Altner, a proto stěžovatelům nemohla vzniknout ani povinnost tuto částku Ladislavu Uherkovi vrátit, když bylo namístě uvažovat pouze o bezdůvodném obohacení na straně JUDr. Altnera, stěžovatelé se nestali vlastníky předmětných nemovitostí a aplikace ustanovení § 139 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně účinném znění, tak nebyla namístě apod.
10. K právě uvedenému poznamenává Ústavní soud na úvod následující. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 224/98
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17). Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Ústavním soudem bylo ze spisového materiálu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, zjištěno, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se povětšinou shoduje s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili již v řízení před obecnými soudy (zejména v dovolání, které se obsahově z velké části překrývá s ústavní stížností). Ústavní soud pak má za to, že obecné soudy (především soud prvního stupně a soud odvolací) se s touto argumentací řádně vypořádaly.
12. Jde-li o námitku, že smlouva o smlouvě budoucí nemohla být platně uzavřena, když stěžovatelé nebyli vlastníky nemovitostí, které měly být předmětem budoucí kupní smlouvy, soudy všech stupňů ve vztahu k ní vysvětlily, že k platnému uzavření kupní smlouvy (a tím méně pak k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě) se nevyžaduje, aby prodávající byl v okamžiku uzavření takové smlouvy vlastníkem věci, když tento se smlouvou zavazuje pouze k tomu, že tuto věc kupujícímu opatří, neboť kupující vlastnické právo k takové věci nenabývá již okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až okamžikem převzetí věci, příp. vkladem do katastru nemovitostí. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
13. Soudy se řádně vypořádaly též s námitkou, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, neboť uzavření budoucí kupní smlouvy je vázáno na odkládací podmínku spočívající v právní skutečnosti, dohodnutá podmínka je nejistá a nesplnitelná a příčící se zákonu a dobrým mravům. Této námitce však nepřisvědčily, když dle jejich názoru nebylo možno podmínku, že kupní smlouva bude uzavřena tehdy, pokud Nejvyšší soud vyhoví dovolání matky stěžovatelů v restituční věci týkající se předmětných nemovitostí, považovat za nejistou a nesplnitelnou za situace, kdy řízení o předmětném dovolání bylo v době uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě již vedeno a Nejvyšším soudem evidováno pod sp. zn. 28 Cdo 1994/2002, přičemž dovolací soud o tomto dovolání byl povinen rozhodnout, ať už jakýmkoli způsobem. Rovněž rozpor takto formulované podmínky se zákonem či dobrými mravy soudy shledán nebyl. Ústavní soud tak nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
14. Důvodem pro kasační zásah nemůže být ani námitka, že pasivně legitimován měl být pouze JUDr. Altner, když záloha byla vyplacena k jeho rukám a stěžovatelé z ní neměli žádného prospěchu. K této námitce soudy uvedly, že tato je bez právního významu, když bylo pouze věcí vnitřní dohody mezi stěžovateli a JUDr. Altnerem, jak bude s poskytnutou zálohou naloženo, přičemž tato dohoda věřitele stěžovatelů nijak nezavazovala a tento tak byl oprávněn domáhat se splnění smlouvou stanovené povinnosti k vrácení poskytnuté zálohy po kterémkoli z nich, nikoli pouze po JUDr.
Altnerovi. Ústavní soud k tomu dodává, že sami stěžovatelé v řízení před obecnými soudy na existenci takové vnitřní dohody upozornili, když předmětnou dohodu soudu také předložili (tato je součástí vyžádaného spisového materiálu). Tato dohoda však byla uzavřena toliko mezi stěžovateli a JUDr. Altnerem, když na jejím základě byly upraveny pouze právní vztahy mezi nimi navzájem, a není tak způsobilá zavazovat třetí osoby či jim být na újmu. Pokud JUDr. Altner své povinnosti z této dohody nesplnil, pak je pouze věcí stěžovatelů, nikoli věřitele Stanislava Uherka, aby se splnění této dohody po JUDr.
Altnerovi domáhali.
15. Neobstojí konečně ani námitka, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly ke zcela nesprávným právním závěrům, když v řízení byla provedena celá řada důkazů, avšak soudy přihlédly pouze k některým z nich, zatímco jiné sice konstatovaly, ale předmětem svých úvah je neučinily. To proto, že stěžovatelé ve vztahu k této námitce v konkrétnostech neuvádějí žádný důkaz, který by byl v řízení proveden, avšak k němuž by soudy přesto nebylo přihlédnuto. Závěr o existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, které by v řízení byly řádně provedeny, avšak v odůvodnění meritorního rozhodnutí by nebyly soudy při ustálení skutkového základu věci zohledněny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03
ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], pak s přihlédnutím k obsahu vyžádaného spisového materiálu nemohl učinit ani Ústavní soud, když žádné opomenuté důkazy ve věci neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu