Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jánského, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti rozhodnutí Městského úřadu Louny č. j. MULNCJ 69301/2018 ze dne 17. 9. 2018, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 141 A 1/2021-60 ze dne 18. 5. 2022 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2022 č. j. 9 As 95/2022-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel namítl, že přesto, že je výlučným vlastníkem dotčeného pozemku, nebylo s ním v průběhu správního řízení jednáno a nebyly mu ani doručovány žádné listiny. Správní orgány v průběhu správního řízení komunikovaly se stěžovatelem prostřednictvím jeho domnělé zástupkyně paní Bajcurové, přičemž však nevzaly v potaz, že stěžovatelem udělená plná moc nevztahuje na řízení o odstranění stavby. Správní orgány rovněž nezohlednily, že uplynula doba, na kterou byla paní Bajcurové plná moc vystavena. V okamžiku, kdy se stěžovatel od manželů Bajcurových dozvěděl o existenci rozhodnutí o odstranění stavby, jež se nachází ve výlučném vlastnictví stěžovatele, podal proti rozhodnutím správních orgánů žalobu, a to za účelem přezkumu rozhodnutí stavebního úřadu.
Krajský soud v Ústí nad Labem v ústavní stížnosti napadením usnesení uzavřel, že žaloba je nepřípustná, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky - nepodal odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl s tím, že je sice stěžovatel opomenutým účastníkem správního řízení, nicméně na vzniklou situaci nelze aplikovat § 46 odst. 5 s. ř. s.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v důsledku toho, že s ním nebylo v průběhu správního řízení jednáno jako s účastníkem, nemohl uplatňovat svá procesní práva. Pouhá skutečnost, že se manželé Bajcurovi cítili být stavebníky a stavební úřad s nimi v tomto smyslu procesně jednal, je z právního hlediska bezpředmětná. Nesprávný postup správního orgánu má přitom podle stěžovatele vliv na zákonnost přijatého správního rozhodnutí. To je v současné době pravomocné a vykonatelné, a to přesto, že jím byla uložena povinnost odstranit stavbu osobám, které nemají žádný hmotněprávní vztah k předmětné stavbě ani pozemku. Správní orgán tak podle stěžovatele de facto uložil manželům Bajcurovým odstranit cizí stavbu. Stěžovateli bylo shora uvedeným postupem správních a soudních orgánů odepřeno právo na zákonnou ochranu jeho vlastnického práva.
Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadenými rozhodnutími a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má za to, že podle náhledu stěžovatele je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily jeho procesní postavení ve věci - nebylo s ním jednáno jako s účastníkem řízení. Tato argumentace má bezesporu svůj význam, a to nejen z hlediska podústavního práva, ale též z hlediska ústavně garantovaných základních práv a svobod. Nicméně podle náhledu Ústavního soudu je v projednávané věci významnou především ta skutečnost, že stěžovatel v předchozím řízení nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky, jak ostatně uzavřely i obecné soudy. Bez toho, aniž by se tak stalo, nemohou obecné soudy stěžovateli poskytnout ochranu.
V současné době, kdy již stěžovateli nesvědčí lhůta pro řádné čerpání opravných prostředků, je na něm, jaký způsob ochrany před vykonatelným rozhodnutím správního orgánu zvolí. Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na užitou právní argumentaci se budou muset správní orgány v případě výkonu rozhodnutí předně vypořádat s tím, zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, jíž se výkon rozhodnutí týká. Nicméně tato skutečnost nemění ničeho na tom, že obecné soudy posoudily věc stěžovatele ústavně konformním způsobem a z ústavního hlediska jim není čeho vytknout. V podrobnostech lze zcela odkázat na rozhodnutí obecných soudů. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu