Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem, sídlem V Jezerách 226, Dolní Břežany, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2024 č. j. 32 Co 57/2024-2373 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 5. ledna 2024 č. j. 0 P 103/2023-2263, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a nezletilých K. K. a V. K. a L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem udělil za vedlejšího účastníka, otce (dále též jen "otec") nezletilé první vedlejší účastnice a nezletilé druhé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé") souhlas s psychologickou péčí o nezletilé u psycholožky PhDr. Ilony Špaňhelové, sídlem Krátkého 250/4, Praha 9 (výrok I.), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku I. rozsudku dnem doručení rozhodnutí (výrok II.), změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 5. 2021 č. j. 61 Nc 2519/2019-825 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 9. 2022 č. j. 91 Co 293/2021-1182 ve výroku, kterým bylo naposledy rozhodnuto o výživném pro obě nezletilé tak, že otec je povinen s účinností od 1. 9. 2023 přispívat na výživu první nezletilé měsíčně částkou 8 500 Kč a na výživu druhé nezletilé měsíčně částkou 8 000 Kč (výrok II.), dále rozhodl o nedoplatcích výživného vzniklých jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2023 do 31. 12. 2023 pro obě nezletilé a o režimu jejich splátek (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba rodiče odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že nahradil souhlas otce s poskytováním psychologické péče oběma nezletilým v Centru sociálních služeb Praha, příspěvková organizace hlavního města Prahy, sídlem Žilinská 2769/2, Praha 4, prostřednictvím Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, sídlem Kubelíkova 827/55, Praha 3, kterou bude poskytovat Mgr. Michaela Šorfová. Dále krajský soud zamítl návrh stěžovatelky - matky (dále též jen "matka") na zvýšení výživného otce pro obě nezletilé dnem 2. 12. 2022 (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy se při rozhodování o jejím návrhu na zvýšení výživného nevypořádaly se všemi hledisky, které jsou v předmětné věci relevantní, a neposoudily všechny významné okolnosti této věci. Přitom stěžovatelka poukazuje na to, že doba, která uplynula od předchozího stanovení výživného, fakticky nečinila jeden rok a osm měsíců. Krajský soud přesto dospěl k závěru, že nenastala podstatná změna poměrů, která by odůvodňovala změnu dřívějšího rozsudku.
5. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud ve svém rozsudku konstatuje, že městský soud, který předtím rozhodoval o výživném na nezletilé v září 2022, při svém rozhodování vyšel z toho, že první nezletilá byla žákyní třetí třídy základní školy a druhá nezletilá byla žákyní první třídy základní školy, jelikož v obecné rovině platí, že pro vyhlášení rozsudku je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (tj. ke dni 21. 9. 2022), tím pominul, že městský soud nepřizpůsobil svá skutková zjištění a svůj závěr o skutkovém stavu tomu, jaké změny nastaly v době od vyhlášení předcházejícího rozsudku obvodního soudu. Za této situace podle stěžovatelky neobstojí, posuzoval-li krajský soud případnou změnu poměrů v mezidobí jednoho roku a osmi měsíců, jelikož ve skutečnosti krajský soud posuzoval jako počáteční období, kdy první nezletilá byla žákyní první třídy základní školy a druhá nezletilá docházela do mateřské školky. Stěžovatelka dovozuje, že právní závěry rozhodnutí extrémním způsobem neodpovídají obsahu spisu a provedenému dokazování, anebo v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, stejný postup při stanovení počátečního období, od níž se posuzovalo, zda došlo ke změně poměrů či nikoliv od předchozího rozhodnutí o výživném, vyplývá i z rozsudku okresního soudu.
6. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud ve svém rozsudku konstatoval, že ke změně poměrů od předchozího rozhodnutí o výživném podle rozsudku městského soudu nedošlo s odůvodněním, že "délka doby, která uplynula, tj. jeden rok a osm měsíců, sama o sobě obvykle nepředstavuje změnu poměrů odůvodňující změnu výživného v důsledku prostého plynutí času". Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 [(N 114/81 SbNU 785); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu, který postavil svůj závěr o tom, že v poměrech rodičů a dítěte nedošlo oproti stavu v předchozím rozsudku o výživném k podstatné změně, výlučně na uplynutí necelých dvou let od právní moci předchozího rozsudku, postrádá jakékoli relevantní odůvodnění a odporuje proto zásadám spravedlivého procesu podle Listiny a relevantní judikatuře Ústavního soudu.
7. K samotné změně poměrů v předmětné věci stěžovatelka poukazuje na nárůst inflace v rozhodném období a dále upozorňuje na to, že příjem otce od předchozího rozhodnutí o výživném na nezletilé se zvýšil, přičemž šlo o zvýšení, které je možné označit za vyšší jak nepatrné (zvýšení platu o cca 17 % s tím, že v tomto není nikterak zohledněno to, že otec dostává další nezdanitelná plnění). I tato okolnost je způsobilá přispět k tomu, aby obecné soudy dospěly k závěru o změně poměrů při novém stanovení výživného oproti předchozímu soudnímu rozhodnutí. Krajský soud tedy pominul jedno kritérium - inflaci a druhé - zvýšení platu otce, sice vzal v úvahu, avšak bez jakéhokoliv promítnutí do výše výživného na nezletilé s přihlédnutím k aktuálnímu stavu. Vzhledem k tomu se samotný závěr o tom, nedošlo ke změně poměrů odůvodňujících změnu výše výživného na nezletilé, jeví být v příkrém rozporu právě s § 915 občanského zákoníku a tedy i v rozporu s čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 uvedl, že při určování výše výživného je třeba přihlížet nejen k fakticky dosahovaným příjmům a majetkovým poměrům otce, ale i jeho současné manželky. Stěžovatelka v řízení před soudy obou stupňů poukazovala na to, že otec má partnerku, s kterou žije, a proto by se i její výdělkové poměry, resp. možnosti, měly brát v úvahu pro účely rozhodování o výživném na nezletilé. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy nevzaly v úvahu soužití otce s partnerkou, resp. to, jak se její výdělkové možnosti a poměry projevují v životní úrovni otce. Přitom z tvrzení otce vyplynulo, že partnerka otce má mít příjem cca 40 000 Kč měsíčně. Obecné soudy k tomu ovšem v rozporu s vyšetřovací zásadou žádné dokazování nevedly. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 (N 43/44 SbNU 549) a ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 či ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů o konkrétní výši stanoveného výživného. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 ).
14. Těžištěm stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti jsou její výtky vůči obecným soudům (zejména krajskému soudu), že při rozhodování o výši vyživovacích povinností pro nezletilé nedostatečně zjistily rozsah odůvodněných potřeb nezletilých, jejich majetkové poměry, schopnosti, možnosti a majetkové poměry otce (jeho partnerky) a matky a nesprávně vyhodnotily shodu životní úrovně nezletilých a rodičů. Podstata stěžovatelčiných námitek vztahujících se k nesouhlasu s výší výživného pro nezletilé, tedy spočívá výlučně v hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu věci, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr.
15. V nyní posuzované věci se krajský soud neztotožnil s právním posouzením otázky zvýšení výživného provedeným okresním soudem. Krajský soud dospěl k závěru, že předpoklady stanovené § 923 odst. 1 občanského zákoníku nejsou v předmětné věci splněny. Podle tohoto zákonného ustanovení, změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Pro posouzení návrhu na úpravu výživného, bez ohledu na to, zda jde o jeho snížení či zvýšení, je vždy nutné vyřešit otázku, zda a jak se změnily poměry nezletilého dítěte a jeho rodičů v současné době (případně v době, od níž je změna výživného požadována), oproti době, kdy bylo výživné stanoveno naposledy.
Pokud nastala taková změna poměrů, pro niž dosavadní výživné neodpovídá zákonným hlediskům § 913, § 914 a § 915 občanského zákoníku, změní soud předchozí rozhodnutí o výživném. Krajský soud poukázal na to, že k poslední úpravě výživného pro obě nezletilé došlo v září 2022, tj. před jedním rokem a osmi měsíci. V této souvislosti se krajský soud v napadeném rozhodnutí zabýval námitkou stěžovatelky, že k úpravě výživného došlo podle stavu zjištěného v květnu 2021, kdy v prvním stupni rozhodoval obvodní soud. Krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že výživné otce pro nezletilé však bylo předmětem odvolacího přezkumu a městský soud, který rozsudek obvodního soudu v této části, potvrdil, považoval v době vyhlášení svého rozsudku dne 21.
9. 2022 skutkový stav a jeho právní posouzení okresním soudem za adekvátní, odpovídající době jeho rozhodování, neboť pro rozsudek (včetně rozsudku odvolacího soudu) je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. § 211, § 154 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že doba, která uplynula, tj. jeden rok a osm měsíců, sama o sobě obvykle nepředstavuje změnu poměrů odůvodňující změnu výživného v důsledku prostého plynutí času. Obě nezletilé jsou stále žákyněmi prvního stupně základní školy, přičemž žádná z nich nemá zvýšené náklady, obě se věnují mimoškolním aktivitám a stomatologická péče, kterou jim matka zajišťuje a hradí, není natolik nákladná, že by vybočovala z rámce odůvodněných potřeb srovnatelných s potřebami dětí ve věku nezletilých.
Krajský soud však v předmětné věci nerozhodoval pouze s přihlédnutím k délce doby, která uplynula od okamžiku, kdy bylo naposledy rozhodováno o výživném pro nezletilé (jak namítá stěžovatelka), ale vzal v úvahu i to, že ani poměry žádného z rodičů se podstatně nezměnily, došlo pouze ke zvýšení jejich příjmů, přičemž u matky výrazněji než u otce, současně se ovšem zvýšil podíl otce na péči o nezletilé v návaznosti na rozšíření a zejména realizaci jeho styku s nezletilými, s čímž koresponduje nižší podíl osobní péče matky o nezletilé.
Podíl obou rodičů na předávání nezletilých v souvislosti se stykem je pak totožný a krajský soud nezjistil ani jinou změnu na straně rodičů, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí o výživném. Proto krajský soud dospěl k závěru, že předpoklady § 923 odst.
1 za použití § 913, § 914 a § 915 občanského zákoníku nebyly v předmětné věci naplněny a není tedy důvod pro zvýšení výživného, které by měl otec pro nezletilé dcery platit.
16. Jak z výše uvedeného vyplývá, v předmětné věci krajský soud při posuzování návrhu matky na zvýšení výživného (při zjišťování, zda se změnily poměry nezletilých) nepřihlížel pouze k době, která uplynula od posledního stanovení výživného pro nezletilé, ale k ostatním, pro stanovení výživného významným okolnostem, a nejde tedy o situaci řešenou ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 .
17. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na další nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování Ústavního soudu o výživném pro nezletilé, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výživného pro nezletilé, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů. Tím méně je možné vymezit obecná kritéria pro stanovení výživného bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu. Za taková nelze považovat ani předestřené ústavněprávní požadavky kladené na soudy při rozhodování o výživném, neboť ty představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít v úvahu a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Ostatně i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při rozhodování o jejím návrhu na zvýšení výživného se nevypořádaly se všemi hledisky, které jsou v předmětné věci relevantní, a neposoudily všechny významné okolnosti posuzované věci. Jak bylo uvedeno již výše, posuzování těchto otázek je však především v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 ). Takové vybočení však Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil.
18. Ústavní soud v předmětné věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých dětí. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu