Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Naděždy Vavrouškové, zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem Ohradské nám. 1628/7B, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. srpna 2020 č. j. 11 C 41/2020-102, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2021 č. j. 24 Co 241/2020-486, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2021 č. j. 24 Co 241/2020-491 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 33 Cdo 2814/2021-518, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 5. září 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ústavě garantovaný princip rovnosti účastníků řízení.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení, v níž jí Okresní soud v Rakovníku (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi v postavení žalobce částku 450 000 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka na základě smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem přijala do úschovy kupní cenu za prodej jeho domu v částce 1 120 000 Kč, z níž následně částku ve výši 600 000 Kč měla použít na nákup společného bytu a zbytek se zavázala vedlejšímu účastníkovi vyplatit nejpozději do 23. března 2019. Žalobkyně neprokázala, že by svůj závazek vyplatit vedlejšímu účastníkovi zbývající část finančních prostředků (resp. částku 450 000 Kč, jejíž zaplacení se v žalobě domáhal) splnila, nebo že došlo k jeho zániku jiným způsobem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl z důvodu nezpůsobilého vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
4. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti na více než 20 stranách souvislého textu detailně popisuje skutkový stav celé věci a namítá celou řadu údajných procesních pochybení jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího. V samotném závěru stížnosti se vymezuje proti názoru dovolacího soudu ohledně nenaplnění obligatorních náležitostí podaného dovolání a napadené usnesení dovolacího soudu označuje za "nedůvodné". Přístup dovolacího soudu označuje za "sistaci" institutu dovolání a popření jeho smyslu a účelu.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Z formulace petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá všechna čtyři rozhodnutí obecných soudů, což při odmítnutí dovolání dovolacím soudem pro jeho vady vyvolává potřebu rozboru podmínek přijatelnosti podané ústavní stížnosti. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu řádného nevyčerpání opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, jak bude podrobněji vyloženo níže. K řádnému (efektivnímu) vyčerpání procesního prostředku ochrany práva podle uvedeného ustanovení totiž nestačilo (v poměrech souzené věci) dovolání pouze podat, ale bylo nutné podat dovolání řádné, na jehož základě měl mít dovolací soud možnost (a povinnost) se jím věcně zabývat a rozhodnout o něm [viz zejm. bod 60 stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.); a dále např. usnesení ze dne 3. září 2019 sp. zn. III. ÚS 2635/19 anebo usnesení ze dne 11. listopadu 2019 sp. zn. IV. ÚS 2145/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. V rozsahu, v němž ústavní stížnosti směřuje vůči samotnému usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelce zákon již žádné další prostředky k ochraně jeho práv neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. V rozsahu, ve kterém je ústavní stížnost přípustná, je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
10. V případech odmítnutí (zcela nebo částečně) vadného dovolání se Ústavní soud omezuje hlavně na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje-li znaky přehnaného formalismu. Ústavní soud proto v prvé řadě posoudil tu část argumentace obsažené v ústavní stížnosti, která se týká tvrzené bezvadnosti podaného dovolání a porovnal ji s napadeným usnesením dovolacího soudu. Po tomto posouzení pak má Ústavní soud jednoznačně za to, že závěry dovolacího soudu o vadnosti dovolání jsou z pohledu ústavních garancí akceptovatelné. Stěžovatelčino dovolání zákonné požadavky kladené na vymezení předpokladů pro jeho přípustnost nenaplnilo.
11. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (bod 110), že je přesvědčena, že "tam, kde se upozorňuje dovolací soud na rozpor rozhodování soudu prvního a druhého stupně s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, není nezbytně nutné formulovat konkrétní právní otázku, neboť dovoláváno je právě a jen to, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky", pak nelze jinak, než konstatovat, že se stěžovatelka mýlí. Ve všech čtyřech variantách přípustnosti dovolání předvídaných § 237 o.
s. ř. je nutné, aby dovolatel dostatečně určitě (nezaměnitelně) popsal či jinak vymezil právní otázku, kterou měl odvolací soud nesprávně posoudit. O tomto požadavku kladeném na dovolání v právní praxi nepanují pochybnosti a Ústavní soud tak již pro stručnost jen odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu a v něm obsažené odkazy na aplikovatelnou judikaturu týkající se obsahových náležitostí dovolání. Rovněž argument stěžovatelky obsažený v bodě 108 ústavní stížnosti, že přinejmenším jednu právní otázku k řešení dovolacímu soudu předložila, není důvodný.
Stěžovatelka měla dle vlastního tvrzení položit dovolacímu soudu následující otázku (Ústavní soud cituje): "znamená skutečnost, že uschovatel vyplatí uschované finanční prostředky z jiného bankovního účtu než toho, na kterém tyto finanční prostředky uschoval, že jde o splnění dluhu nikoliv řádné?" Také z tohoto bodu se jeví, že stěžovatelka patrně ne zcela přesně chápe požadavky kladené na dovolání platnou právní úpravou. V tomto ohledu odkazuje Ústavní soud především na ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., dle kterého se důvod dovolání (jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z daného ustanovení tedy přímo plyne zákonná povinnost pro dovolatele předložit dovolacímu soudu určitou kvalifikovanou polemiku s názorem odvolacího soudu na řešení (pro danou věc relevantní) právní otázky. Ve své podstatě tento požadavek znamená, že dovolatel v dovolání předestře dle jeho názoru použitelné protiargumenty vyvracející či zpochybňující správnost řešení dané právní otázky odvolacím soudem - dovolatel takto konfrontuje jím prosazované řešení určité právní otázky s řešením, které použil odvolací soud. V tomto ohledu tedy nepostačuje pokládat dovolacímu soudu otevřené otázky, jejichž odpovědí se dovolatel domáhá.
Dovolací přezkum neslouží k zodpovězení otázek typu "zdali ten či onen názor odvolacího soudu obstojí v té či oné souvislosti" anebo "zdali obecný soud pochybil, pokud učinil to a to" anebo "co znamená určitá skutečnost či jaké má právní následky" - na takto kladené otázky nemá dovolací soud při současné právní úpravě institutu dovolání jak reagovat.
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci nezjistil, že by dovolací soud přílišně formalistickým či restriktivním výkladem zákonných náležitostí dovolání porušil při odmítnutí dovolání ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Neobsahuje-li dovolání dostatečnou specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je jeho odmítnutí pro vady ústavně konformní.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém směřovala proti usnesení dovolacího soudu a v němž byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ve zbytku ji odmítl jako nepřípustný návrh postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu