Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblekovice Green Power s.r.o., IČO: 247 10 270, se sídlem Strančická 3387/45, Praha 10, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem Žitavského 496, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 7 Cm 268/2014-240 ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2020 č. j. 7 Cm 268/2014-256, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 12 Cmo 48/2020-289 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 29 Cdo 2075/2021-329, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 16. září 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně garantovaných práv stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny a dále do ústavního principu vázanosti státní moci zákonem ve smyslu čl. 4 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) směnečným platebním rozkazem ze dne 30. října 2014 č. j. 7 Cm 268/2014-18 (ve znění opravného usnesení ze dne 19. února 2015 č. j. 7 Cm 268/2014-31) uložil stěžovatelce a jejímu někdejšímu společníkovi, (v postavení druhého žalovaného), aby společně a nerozdílně zaplatili společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., IČO: 649 48 242 (dále jen „banka“), směnečný peníz ve výši 1.835.000 Kč s 6% úrokem z téže částky od 11. ledna 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.116 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 92.056 Kč. V záhlaví uvedeným napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ponechal soud prvního stupně vůči stěžovatelce a druhému žalovanému směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu částky 1.684.828 Kč spolu s 6 % úrokem od 11. ledna 2014 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 5.616 Kč (bod I. výroku), zrušil směnečný platební rozkaz v rozsahu částky 150.175 Kč spolu se 6% úrokem od 11. ledna 2014 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 500 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (bod III. výroku) a státu (body IV. a V. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování v námitkovém řízení k závěrům, že stěžovatelka vystavila ve prospěch banky blanko směnku zajišťující specifikované pohledávky banky za stěžovatelkou, kterou druhý žalovaný avaloval, přičemž stěžovatelce ani druhému žalovanému se prostřednictvím námitek vznesených za podmínek koncentrace zákonem předepsaných pro směnečné řízení nepodařilo její následné vyplnění a uplatnění bankou celkově zpochybnit. Proto soud prvního stupně ve shora uvedeném rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky a druhého žalovaného jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., III., IV. a V. výroku (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) dovolání stěžovatelky a druhého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné postupem dle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává výše zmíněných ústavních práv, přičemž věcně namítá především nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí plynoucí z jejich nedostatečného odůvodnění a údajnou soudní svévoli, jelikož daná rozhodnutí mají být nelogická až absurdní; napadená rozhodnutí nedostatečně řeší podstatu jedné z hlavních obranných námitek stěžovatelky založené na tvrzeném zániku směnečně zajištěných pohledávek.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). V dané věci jde o standardní obchodní spor bez zvláštní ústavní dimenze. Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z řádně provedeného dokazování. Na skutkové závěry byly obecnými soudy rozumně vztáhnuty použitelné právní normy směnečného práva a výkladu soukromoprávních smluv a proto ani právnímu posouzení proto nelze z ústavněprávního pohledu cokoli zásadního vytknout. Všechna napadená rozhodnutí jsou odůvodněna způsobem naprosto dostatečným, přičemž v některých ohledech mírou své propracovanosti (minimální) ústavní požadavky na logiku, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění i přesahují - o případu soudní svévole v této věci nelze hovořit. Stěžovatelka patrně vychází i z nesprávného náhledu na účel ústavního přezkumu rozhodování obecných soudů, když ve své stížnosti Ústavnímu soudu (obdobně jako soudu dovolacímu) výslovně předkládá k řešení několik – a to přinejmenším pět - právních otázek týkajících se interpretace či aplikace jednak směnečného a jednak závazkového práva v souvislosti s bankovním úvěrováním. Výklad podústavního práva však rolí Ústavního soudu není, když tato činnost náleží předně soudům obecným. Ústavní soud v této rovině zasahuje až v krajních (a z definice ojedinělých) excesech. Výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž vždy až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Ostatně ve věci stěžovatelky Ústavní soud v úvahách obecných soudů ani žádnou zřejmou či zásadní nesprávnost nespatřuje. Shrne-li Ústavní soud meritum v ústavní stížnosti obsažené argumentace, kterou již stěžovatelka razila v řízení před obecnými soudy, je jejím základem stále teze, že bankou uplatněná směnka měla zajišťovat toliko případné pohledávky ze dvou smluv o poskytnutí treasury linek, na jejichž základě stěžovatelka u banky nakupovala deriváty (úrokové swapy) zajišťující úroková rizika plynoucí ze smlouvy o revolvingovém investičním úvěru, který banka stěžovatelce poskytla, nikoli však pohledávku z nedovoleného debetu na stěžovatelčině běžném účtu u banky.
Finálním vyúčtováním a částečným zápočtem vzájemných pohledávek mezi bankou a stěžovatelkou provedeným po splacení investičního úvěru stěžovatelkou měly dle stěžovatelky pohledávky banky z treasury linek zaniknout a zaúčtováním debetního zůstatku na běžném účtu stěžovatelky u banky měla vzniknout nová – směnečně ale již nezajištěná – pohledávka z nepovoleného debetu. Stěžovatelka naznačuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy existenci a právní dopady bankou vykazovaného debetu na stěžovatelčině běžném účtu údajně nijak nezohlednily, vlastně plyne, že banka byla jednostranně oprávněna zdvojnásobit výši svých pohledávek, kdy vedle tvrzených nevypořádaných pohledávek ze smluv o treasury linkách bance v totožné výši vznikla i pohledávka z nedovoleného debetu na běžném účtu stěžovatelky.
S určitým zjednodušením chápe Ústavní soud stěžovatelčinu argumentaci tak, že banka se měla tím, že si z běžného účtu stěžovatelky strhla prostředky (tj. částečně započetla své pohledávky oproti pohledávce stěžovatelky na vyplacení kreditního zůstatku na účtu) na úhradu části dlužných závazků z treasury linek, přičemž na tentýž běžný účet zaúčtovala debet ve výši odpovídající výši neuspokojených pohledávek, sama připravit o možnost uplatňovat zajištění pohledávek z treasury linek; banka se měla tímto svým jednostranným postupem dostat do situace, kdy se z věřitelky zajištěných pohledávek sama přesunula do postavení věřitelky pohledávky nezajištěné.
9. Dle názoru Ústavního soudu však dostatečné vypořádání této argumentační linie z napadených rozhodnutí vskutku plyne, přitom nejpregnantněji se vyslovil odvolací soud, který upřesnil a částečně korigoval závěry soudu prvního stupně vyslovené na toto téma (viz bod 20 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v bodě 29 jím vydaného napadeného rozsudku dospěl - mimo jiné - k jednoznačnému závěru, že v poměrech souzené věci mohly hrazené pohledávky zaniknout jen v rozsahu, v němž byly kryty prostředky na účtu a debet na účtu už pak jen dokládá rozsah, v němž k úhradě a zániku hrazených pohledávek nedošlo, resp. dojít ani nemohlo (námitky založené na domnělé privativní novaci či provedeném započtení pohledávek obecné soudy při respektování koncentrace směnečného řízení neřešily).
Obdobně se nakonec vyjádřil i dovolací soud v bodě 14 svého usnesení, kde uvedl, že „…měla-li sporná (blanko)směnka podle ujednání účastníků zajišťovat pohledávky žalobce vůči prvnímu žalovanému vyplývající ze smluv o poskytnutí treasury linky, nemohla mít na oprávnění žalobce blankosměnku doplnit o chybějící údaje a následně práva z ní uplatnit vůči směnečným dlužníkům žádný vliv okolnost, že žalobce provedl konečné vypořádání závazků prvního žalovaného vzniklých na základě označených smluv a na běžném účtu prvního žalovaného, z něhož měla být dlužná částka uhrazena, vykázal (při nedostatku finančních prostředků prvního žalovaného) debetní zůstatek.
Jinak řečeno, směnkou zajištěná pohledávka žalobce vůči prvnímu žalovanému nemohla být splněna převodem peněžních prostředků (případně inkasem) z běžného účtu prvního žalovaného, jestliže nebylo (v rozsahu dlužné částky) co z běžného účtu převést (inkasovat). Zaplacení dlužné částky jiným způsobem pak dovolatelé v průběhu řízení o námitkách netvrdili.“ Lze shrnout, že přinejmenším odvolací soud i soud dovolací shodně vyslovily přiměřeně odůvodněný závěr, že bankou vykazovaný záporný zůstatek běžného účtu, který byl pro stěžovatelku veden vedlejším účastníkem, nelze v daných souvislostech po právu považovat za uspokojení tvrzených pohledávek banky z treasury linek rezultující v jejich zánik.
Ústavní soud chápe snahu stěžovatelky zvrátit povinnost plnit zajištěné pohledávky bance, kdy vedle v praxi obvyklých námitek směnečných dlužníků uplatňovaných v řízeních tohoto typu (např. údajná neplatnost smluv, z nichž měly vzniknout zajištěné pohledávky, či nepravost podpisů na směnce), vznášela i celou řadu teoreticky zajímavých právních otázek, nicméně soudy zhodnotily námitky vážící se k operacím banky s běžným účtem stěžovatelky ústavně konformně. Poněkud odlišná situace by snad mohla vzniknout v řízení, v němž by banka na stěžovatelce (paralelně vedle směnečně zajištěných pohledávek) uplatňovala ještě také nárok na vyrovnání debetu na běžném účtu, avšak z ústavní stížnosti se uplatnění takového nároku za prvé nepodává, a za druhé by stěžovatelčiny námitky proti takovému zdvojování pohledávek bylo namístě řešit právě v řízení o zaplacení částky odpovídající debetu (zápornému zůstatku) na daném běžném účtu, nikoli v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci žádný zásah do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal a k porušení principu legality výkonu státní moci dle čl. 4 Listiny rovněž nedošlo. K otázce tvrzeného zásahu do práva na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nelze v řízení o směnečném nároku uvažovat ani o porušení tohoto (povahou hmotněprávního) základního práva; takový závěr by mohl v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu