Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Honzíka, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Veverkova 1, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2021, č. j. 14 Co 61/2021-392, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. září 2020, č. j. 14 C 146/2017-303, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a Ivety Honzíkové, jako vedlejší účastnici řízení, o návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2021, č. j. 14 Co 61/2021-392, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 9. 2020, č. j. 14 C 146/2017-303, se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vydal Krajský soud v Plzni dne 24. 6. 2021 rozsudek č. j. 14 Co 61/2021-392, kterým změnil v záhlaví specifikované prvostupňové rozhodnutí tak, že navýšil náhradu za spoluvlastnický podíl na nemovitosti. Výrokem III. znovu určil náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 474 549 Kč, které má stěžovatel hradit žalované k rukám jejího právního zástupce.
2. Stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost, v níž mimo jiné navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Podle stěžovatele obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí, která zcela zřejmě stěžovateli nepřiměřeným způsobem zasáhnou do majetkové sféry. Stěžovatel je totiž povinen uhradit žalované náklady řízení v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to za situace, kdy došlo již před vydáním napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni k vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu právě v obdobném případě, ve kterém byla posuzována i problematika tzv. iudicium duplex. Podle stěžovatele tak obecné soudy zasáhly do právní jistoty účastníků a do jeho zaručeného práva na vlastnictví a spravedlivý proces a práva na legitimní očekávání.
3. Stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož povinnost k úhradě nákladů řízení ve stanovené výši představující téměř 500 000 Kč by pro stěžovatele znamenala nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám. Jednoměsíční lhůta k úhradě se jeví v tomto konkrétním případě nepřiměřeně krátkou, a to za situace, kdy je stejná lhůta poskytnuta i žalované k úhradě vypořádacího podílu. Pokud by žalovaná uhradila vypořádací podíl až poslední den lhůty pro plnění, mohl by se stěžovatel sám dostat do prodlení s úhradou a vystavoval by se zbytečné exekuci.
Pakliže by měl dlužnou částku hradit, byla by tato povinnost pro něj velmi obtížná před vyplacením vypořádacího podílu. Pokud by se následně na základě této stížnosti ukázalo, že napadená rozhodnutí nejsou správná a stěžovatel by přesto byl již nyní povinen náklady řízení uhradit, jednalo by se o pouhé formální rozhodnutí, jelikož lhůta pro úhradu nákladů řízení by stěžovateli v mezidobí plynula a mohlo by dojít i k výkonu rozhodnutí.
4. Stěžovatel tvrdí, že jsou u něj splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jelikož výkon nebo jiné právní následky napadených rozhodnutí pro něj znamenají nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám a takovýto postup nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odklad výkonu rozhodnutí přitom za této situace není ani v rozporu se zásadou proporcionality intenzity hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu. Přiznáním odkladného účinku ústavní stížnosti přitom ještě neznamená, že uložená povinnost nebude splněna vůbec; jde toliko o odklad termínu pro splnění povinnosti po dobu řízení o ústavní stížnosti. Dočasný odklad splnění povinnosti, pokud tato bude pravomocně uložena, proto bezprostředně neohrožuje důležitý veřejný zájem.
5. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele a dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou v posuzované věci naplněny.
Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí je svou povahou mimořádným institutem, jehož přiznání přichází v úvahu také v situaci, když stěžovateli v důsledku výkonu rozhodnutí hrozí závažná újma mj. v majetkové sféře, ohrožení vystavení se exekuci, nadto možná v důsledku nesprávné aplikace ratio decidendi nálezu Ústavního soudu obecnými soudy v této věci. V případě nepřiznání odkladu vykonatelnosti by došlo k nutnému výkonu rozsudku soudu prvoinstančního ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího s tím, že budoucí řízení o ústavní stížnosti v této věci by pak představovalo pouhou akademickou debatu bez reálného dopadu na život stěžovatele.
6. Ústavní soud současně neshledal, že by jiným osobám, zejm. vedlejší účastnici, mohla odložením vykonatelnosti vzniknout závažná újma. Stejně tak neshledal, že by odložení vykonatelnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost, a to do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že tímto kladným rozhodnutím o odkladu nijak nepředjímá své budoucí meritorní rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 ). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
8. Posloupnost rozhodovací činnosti Ústavního soudu lze shrnout tak, že v nálezu II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260) nejprve tento soud vyslovil, že se rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Ve výše citovaném nálezu také vyslovil některá obecná východiska rozhodování o náhradě nákladů při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V bodu 27 nálezu k tomu Ústavní soud konstatoval, že "z ústavněprávního pohledu není rozhodující, které konkrétní zákonné ustanovení obecné soudy použijí či jak jej interpretují, nedopustí-li se přitom nepřípustné libovůle. V bodu 26 pak Ústavní soud zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V tomto smyslu musí být tedy i rozhodnutí o nákladech řízení spravedlivé. Úkolem soudů je rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim pokud možno spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, což platí tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Těmito východisky se musel řídit Ústavní soud i v nyní projednávané věci.
10. V navazujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 (N 122/100 SbNU 344) pak tento soud vyslovil, že se výše uvedené závěry neuplatní plošně bez dalšího (což dovodil mimo jiné i ze skutečnosti, že rozhodující senát tak ve věci sp. zn. II. ÚS 572/19 neučinil cestou stanoviska pléna). V nálezu především vyslovil, že povaha řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví ještě sama o sobě neodůvodňuje obecné potlačení základního pravidla stanoveného občanským soudním řádem pro náhradu nákladů řízení (úspěch ve věci, ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.) ve prospěch výjimečného řešení podle § 150 o. s. ř. Základní pravidlo lze korigovat, nastanou-li okolnosti předvídané zejména v ustanovení § 142 odst. 2 až 3, § 143 a 150 o. s. ř.
11. V pozdějším nálezu sp. zn. sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 se Ústavní soud rovněž zabýval zevrubnou analýzou této problematiky. Konstatoval, že pokud obecný soud vyhoví návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje dále o způsobu jeho vypořádání, při rozhodování o nákladech řízení jednotlivých účastníků, kteří mají v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, by měl jejich procesní úspěch hodnotit jako stejný a neměl by přiznat náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich, ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. V případě, že tak nepostupuje, porušuje právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny toho účastníka řízení, který nebyl úspěšný se svým návrhem na způsob vypořádání spoluvlastnictví. V bodu 35 tohoto nálezu rozvedl, že vyvolání řízení je svobodnou volbou navrhovatele (tehdy "žalobce"), do jehož majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout, a ani jej k podání žaloby přimět. Stejně tak je svobodnou volbou jiného spoluvlastníka (tehdy "žalovaného") neuzavřít navrženou mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť i na jeho straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva. Má-li procesní obrana jednoho spoluvlastníka rozumný a přesvědčivý základ, a nespadá do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování, nelze mu její uplatnění klást k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti jeho majetkovou sféru ve prospěch spoluvlastníka, který se svobodně rozhodl ve spoluvlastnictví nadále nesetrvávat - třeba i ve shodě s ostatními spoluvlastníky - a měl to "štěstí", že podal žalobu jako první a že soud vypořádal zrušené spoluvlastnictví ve shodě právě s jeho návrhem (proto, že nejlépe odpovídal zákonem stanovené posloupnosti).
12. Na výše uvedené závěry ve věci sp. zn. I. ÚS 262/20 navázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3202/20 ze dne 2. 11. 2021, v němž Ústavní soud posuzoval složitý případ neshody na vypořádání u právních nástupců původních vlastníků. Považoval za klíčové, že obecné soudy asymetrický nákladový výrok vůbec neodůvodnily a řídily se stroze a bez dalšího "procesním úspěchem" ve věci, což - jak bylo uvedeno výše - dle stávající judikatury možné není. Ústavní soud tehdy vyslovil, že v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci. Zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.
13. Z případů přezkoumávaných nálezovou judikaturou Ústavního soudu tedy vyplývá, že pravidlo "každý spoluvlastník si nese své náklady" se v reálné praxi řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (s ohledem na jeho specifickou povahu) zpravidla uplatní, ne však vždy. Z výše shrnutých judikaturních závěrů je rovněž zřejmé, že si jednotlivá rozhodnutí v závazném právním názoru neodporují, pouze se vzájemně doplňují, přičemž nálezy z "pravidla" vždy zdůrazňují jeho výjimky (slovy ledaže by pro to byly dán zvláštní důvody, příp. ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup). Z judikatury rovněž plyne, že obecné soudy musejí specifické okolnosti v odůvodnění řádným způsobem vypořádat. Ústavní soud se proto dále zabýval aplikací obecných východisek v nyní projednávané věci.
14. V řízení před obecnými soudy se soudy zabývaly rozdělením majetku - ubytovny ve spoluvlastnictví bývalých manželů, v němž každý z účastníků ke dni rozhodování prvostupňového soudu vlastnil ideální jednu polovinu. Na základě plynutí času totiž došlo k zákonnému způsobu vypořádání společného jmění manželů dle § 150 odst. 4 obč. zák.
15. Ačkoliv prvostupňový soud rozhodoval dne 29. 9. 2020 a nijak se s tehdy vyhlášeným rozhodnutím nevypořádal [nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260)], na základě podaného odvolání to měl možnost napravit krajský soud, který tak i učinil. Odvolací soud při přezkumu nákladového výroku nejenže vyslovil, že se s prvostupňovým rozhodnutím v tomto rozsahu ztotožňuje, nadto dodal, že považoval v nyní projednávané věci za významné úvahy soudu prvého stupně o "zavrženíhodném jednání" stěžovatele vůči vedlejší účastnici - takto učinil v bodech 17 až 20 rozhodnutí odvolacího soudu, proto Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za dostatečné. Vyostřený spor mezi spoluvlastníky (pojatý do prvostupňového rozhodnutí) Ústavní soud stručně shrnuje tak, že stěžovatel měl žalované vedlejší účastnici fyzicky vyhrožovat a zatajovat před ní příjmy plynoucí z pronájmu nemovitosti, stejně tak jako opomenul vyplácet vedlejší účastnici zisk. Takto činil po celou dobu, kdy měli nemovitosti ve spoluvlastnictví. Soud rovněž poukazoval na obstrukčnost jednání stěžovatele, který nejprve žádal nový znalecký posudek k navýšení ceny, a následně, když byla nemovitost přikázána stěžovatelce, stanovení ceny zpochybňoval jako vysoké. Úvahy soudů obou stupňů považuje rovněž Ústavní soud za dostatečné pro to, aby ve spojení s "úspěchem" vedlejší účastnice umožnily v rámci stanovení náhrady nákladů řízení aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k rozsahu úvah zejména krajského soudu (v bodech 17 až 20 rozhodnutí odvolacího soudu), které Ústavní soud považoval za odpovídající požadavkům dosavadní judikatury, s ohledem na princip subsidiarity rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal důvody ke kasaci rozhodnutí obecných soudů. Ani ostatní námitky stěžovatele nebyly způsobilé tento závěr zvrátit.
16. Proto rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu