Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky G. N., zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 6. 2021, č.j. 14 Co 58/2021-234, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání otce nezletilých rozsudkem ze dne ze dne 22. 6. 2021, č.j. 14 Co 58/2021-234, rozhodl, že soudkyně obvodního soudu Eva Nykodýmová není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 19 P 37/2020 (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku II. změnil tak, že na výživu nezl. A. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 6 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 15 000 Kč měsíčně, v období od 1.
9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec částkou 11 000 Kč měsíčně. Na výživu nezl. V. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 5 000 Kč měsíčně a otec částkou 14 000 Kč měsíčně, v období od 1. 9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 3 000 Kč a otec částkou 10 000 Kč měsíčně. Na výživu nezl. M. v období od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec částkou 12 000 Kč měsíčně, v období od 1.
9. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat částkou 2 000 Kč měsíčně a otec částkou 8 000 Kč měsíčně (výrok II.). Ve výroku III. změnil městský soud rozsudek obvodního soudu tak, že rozhodl o povinnosti zaplatit nedoplatek na výživném (výrok III.) Výrokem IV. pak rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. změnil tak, že pro dobu po rozvodu manželství rodičů je na výživu nezl. A. stěžovatelka povinna přispívat částkou 4 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 11 000 Kč měsíčně, na výživu nezl.
V. je stěžovatelka povinna přispívat částkou 3 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 10 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. M. je stěžovatelka povinna přispívat částkou 2 000 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat částkou 8 000 Kč měsíčně. Městský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
4. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že nezdůvodnil, proč se domnívá, že mezi rodiči nebyla uzavřena žádná dohoda a proč bylo odvolání otce připuštěno. Dále brojí proti porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, porušení zásady dvojinstančnosti rozhodování a upření práva na odvolání. Podle stěžovatelky byly naplněny předpoklady pro zrušení rozsudku obvodního soudu a vrácení věci zpět, a to i vzhledem k rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem. Stěžovatelka má za to, že městský soud výrazným způsobem vybočil ze zákonných pravidel zjišťování skutkového stavu, zjistil jej neúplně, v řízení neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, nezjistil všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a nevypořádal se se všemi hledisky relevantními pro určení výše výživného.
Rozsudek městského soudu byl dle stěžovatelky přijat na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení. Namítá, že jí byla stanovena nesprávná výše výživného, neboť městský soud mechanicky vyšel jen z výše jejích příjmů a nikoli ze životní úrovně, která je u ní snižována náklady na bydlení. Také při stanovení výživného otci soud vycházel pouze z jeho příjmu a nezohlednil jeho celkovou životní úroveň.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že odvolání otce nemělo být připuštěno, a městskému soudu vytýká, že nezdůvodnil, proč se domnívá, že mezi rodiči nebyla uzavřena dohoda.
9. Městský soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že rodiče nebyli schopni dohodnout se na výši výživného a v tomto smyslu neuzavřeli žádnou dohodu, kterou by obvodní soud mohl schválit. Kromě toho, že sama stěžovatelka nijak nedokládá, že by snad dohoda o výši výživného mezi ní a otcem nezletilých skutečně uzavřena byla, tato skutečnost nevyplývá ani z rozsudku obvodního soudu ani ze spisového materiálu, když z protokolu o jednání ze dne 26. 11. 2020 je naopak patrné, že ještě den před vynesením rozsudku obvodním soudem se rodiče na výši výživného nebyli schopni shodnout. Zatímco stěžovatelka požadovala, aby otci bylo stanoveno výživné v celkové částce 38 000 Kč, otec navrhoval výživné v celkové výši 25 000 Kč - 29 000 Kč (celkové částky výživného se v protokolu liší). V protokolu je také výslovně uvedeno, že právní zástupkyně stěžovatelky k tomu uvádí, že "za tohoto stavu věci rodiče nedospějí k dohodě, že matka s takovým návrhem výživného nesouhlasí."
10. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že jí bylo upřeno právo na odvolání, jelikož vzhledem k rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem byly naplněny předpoklady pro zrušení rozsudku obvodního soudu a vrácení věci zpět.
11. Městský soud částečně zopakoval dokazování provedené obvodním soudem, které dále doplnil, když vycházel z toho, že pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů a jejich životní úroveň, zůstala skutková zjištění obvodního soudu poněkud kusá a v důsledku toho nenáležitě promítnutá do konkrétní výše vyživovací povinnosti každého z rodičů. Postupoval přitom v souladu s dikcí i smyslem § 28 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dle kterého mohou být v odvolacím řízení uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, a k novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny.
Určení výše příjmů a majetkových poměrů účastníků řízení, jakož i určení tomu odpovídající výše výživného, přitom bylo předmětem řízení již před obvodním soudem a na těchto otázkách bylo založeno také odvolání otce, se kterým se stěžovatelka mohla seznámit a mohla se k němu vyjádřit. Stěžovatelka se (spolu se svou právní zástupkyní) zúčastnila také odvolacího řízení a reagovat tak mohla také na městským soudem provedené dokazování. S názorem stěžovatelky, dle které mělo dojít k porušení zásady dvojinstačnosti rozhodování a k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, tedy souhlasit nelze.
12. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o nedostatcích v provedeném dokazování. Stěžovatelka na jedné straně brojí proti rozsáhlosti dokazování provedeného městským soudem, současně však toto dokazování označuje za nedostatečné, když namítá, že městský soud nepřipustil provedení jí navrhovaných důkazů.
13. Proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nutné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Mají tak vytvořen prostor pro to, aby individuálně posoudily, zda pro zjištění skutkového stavu provedení dalších důkazů je či není nezbytné. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je toliko ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních principů zcela neudržitelné. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
14. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se otázce výše výživného pro nezletilé řádně věnoval. Především správně poukázal na to, že při střídavé péči o nezletilé je třeba rozhodnout o vyživovací povinnosti každého z rodičů. Byly mu známy okolnosti bydlení obou účastníků a byl si vědom i toho, že otec nezletilých sdílí domácnost se svou partnerkou. Zabýval se majetkovými poměry stěžovatelky (zde vycházel z průměrného čistého měsíčního příjmu cca 51 000 Kč měsíčně, v předchozím období 70 250 Kč), i otce nezletilých, u kterého se soustředil nejen na jeho účast v celé řadě firem, ale také na finanční transakce na jeho jednotlivých účtech.
Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že městský soud nevycházel z otcem tvrzeného příjmu 33 400 Kč měsíčně, neboť tento údaj považoval za krajně nevěrohodný (už jen z toho důvodu, že částka, kterou stěžovatelce dříve dobrovolně poskytoval, tento otcův údajný příjem převyšovala). Na základě provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že otec měsíčně disponuje částkou 120 000 Kč (v předchozím období 187 500 Kč), což ostatně odpovídá také tvrzením samotné stěžovatelky.
15. Částky výživného, které městský soud každému z rodičů stanovil, reflektují jejich rozdílnou životní úroveň a nelze je označit jako nepřiměřené, a to i s přihlédnutím k tomu, že rodiče mají nezletilé v rovnoměrné střídavé péči s týdenními intervaly a v průběhu celého roku je tak osobní péče obou rodičů o nezletilé zcela srovnatelná. Rodiče učinili nesporným také to, že otec nezletilým navíc hradí kapesné. Stěžovatelka taktéž opomíjí, že přestože nezletilá byla na základě podaného odvolání přijata na státní gymnázium, rozhodl se otec jako její zákonný zástupce podepsat smlouvu o studiu na soukromé škole a jeho úkolem tak bude platit také nikoliv zanedbatelné školné.
16. K závěru, že by stanovené výživné bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z právní úpravy, v posuzované věci dospět nelze. Jelikož rozhodnutí městského soudu Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné, jeho další přehodnocování mu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
17. Protože nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování a přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu