Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2021 č. j. 21 Cdo 1516/2021-1040, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 č. j. 28 Co 251/2020-971 a výrokům II a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. června 2020 č. j. 20 C 136/2019-888, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CLEAR BALANCE, SE, sídlem Podlipného 942/11, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, sídlem Školská 695/38, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tamtéž specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a výroků II a IV v záhlaví vymezeného rozsudku Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"). Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je stěžovatelkou tvrzené porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí učinil Ústavní soud následující zjištění.
3. Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala určení, že je vlastnicí dvou pozemků v katastrálním území a obci V., jejichž součástí je rodinný dům (dále jen "nemovitost"), a že nemovitost není zatížena smluvním zástavním právem zapsaným v katastru nemovitostí ve prospěch vedlejší účastnice. Okresní soud v řízení zjistil, že dne 2. 3. 2017 uzavřely stěžovatelka a obchodní společnost CLEAR ALLIANCE, SE (dále jen "původní věřitel") smlouvu o úvěru, jíž se původní věřitel zavázal stěžovatelce poskytnout pro účely podnikání úvěr ve výši 1 000 000 Kč, jenž byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti. Prostředky byly určeny a také použity na realizaci podnikatelského záměru stěžovatelky, jímž byl nákup autobusu, a v části 50 000 Kč na úhradu provize obchodní společnosti FORAKOM INVEST s.r.o. za zprostředkování úvěru.
4. V říjnu 2017 bylo do katastru nemovitostí zapsáno zahájení exekuce na návrh výše uvedené zprostředkovatelské společnosti, a to k vymožení její pohledávky ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím představující dosud neuhrazenou část provize přiznanou rozhodčím nálezem, jehož si stěžovatelka nebyla vědoma; zároveň byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti, čímž se pohledávky z první smlouvy o úvěru staly okamžitě splatnými. Původní věřitel umožnil stěžovatelce prodloužení doby splácení a snížení splátek, načež dne 8. 1. 2018 uzavřely strany dodatek k první smlouvě o úvěru; včasným uhrazením exekuce se mělo za to, že okamžitá splatnost nenastala. Zároveň byla uzavřena i druhá smlouva o úvěru na částku ve výši 200 000 Kč, a to opět pro účely podnikání; prostředky měly být použity na úhradu exekuce a nákup náhradních dílů k autobusu. Téhož dne strany uzavřely i smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění pohledávek původního věřitele z první i druhé smlouvy o úvěru. Strany si ujednaly možnost zpeněžení zástavy na základě kupní smlouvy s tím, že kupní cena musela činit alespoň 80 % obvyklé ceny nemovitosti stanovené posudkem znalce.
5. V srpnu 2018 byla stěžovatelka upozorněna na prodlení s hrazením splátek, o měsíc později pak došlo k zesplatnění obou úvěrů; v listopadu 2018 bylo stěžovatelce oznámeno, že původní věřitel postoupil všechny pohledávky z úvěrových smluv i zajištění na vedlejší účastnici. V lednu 2019 vyzvala vedlejší účastnice stěžovatelku ke sjednání smíru a k případnému uhrazení všech dlužných splátek a smluvní pokuty do 15 dnů. Aby co nejrychleji dluh uhradila, rozhodla se stěžovatelka nemovitost prodat; již dříve si nechala vypracovat znalecký posudek, který stanovil obvyklou cenu nemovitosti na 3 500 000 Kč. Dne 25. 2. 2019 ji však vedlejší účastnice informovala o započetí výkonu zástavního práva, a to zpeněžením zástavy prostřednictvím obchodní společnosti X; znalecký posudek ocenil nemovitost na obvyklou cenu ve výši 2 300 000 Kč. Dne 4. 4. 2019 prodala vedlejší účastnice nemovitost za kupní cenu ve výši 1 890 000 Kč panu J. B., jenž byl jediným akcionářem, statutárním ředitelem a předsedou správní rady výše uvedené realitní společnosti; obdobně postupovaly tyto strany ve více případech. J. B. byl s účinností ke dni 5. 4. 2019 zapsán jako vlastník nemovitosti do katastru nemovitostí.
6. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konkrétně označil všechny důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel, a specifikoval i důkazní návrhy, které zamítnul. K tomu uvedl, že všechny rozhodné skutečnosti byly již v řízení prokázány a některé důkazní návrhy se nadto týkaly skutečností, které nebyly rozhodné; řada předložených soudních rozhodnutí pak s projednávanou věcí nijak nesouvisela.
7. V rámci právního posouzení okresní soud předně odmítl námitku, že stěžovatelka uzavřela obě úvěrové smlouvy v postavení spotřebitele a navíc ve finanční tísni. Stěžovatelka potvrdila, že měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, a měla i dostatečný časový prostor ke zvážení uzavření smluv. Sama se rozhodla, že si první úvěr vezme na nákup autobusu a nikoli na opravu střechy, jak původně plánovala; bylo dle jejího názoru výhodnější prostředky takto investovat a vydělat provozem autobusu v Anglii pro sebe i pro rodinu více peněz. Byla si vědoma, že smlouvy uzavírá jako podnikatel pod svým identifikačním číslem; okolnost, že byla v té době zaměstnána a prostředky z úvěru měly být použity k zahájení spolupráce s přáteli v Anglii, na závěru nic nemění. Dle její výpovědi byly peníze skutečně použity pro účely podnikání; rodina opravila střechu svépomocí. Okresní soud neshledal u úvěrových smluv ani namítanou neurčitost či nesrozumitelnost, jež by zapříčiňovaly zdánlivost celého právního jednání. Dodal, že tvrzená neurčitost či nesrozumitelnost ustanovení o výši splátek a výši úroku by neměla vliv na platnost ani existenci samotné smlouvy o úvěru, neboť by se v tomto rozsahu uplatnila zákonná úprava; zdůraznil, že tato námitka má význam v řízení na plnění, nikoli však v nynějším řízení, kdy se jako předběžná otázka zkoumá pouze platnost a existence smluv o úvěru jako celku.
8. Okresní soud neshledal ani stěžovatelkou tvrzenou neplatnost zástavní smlouvy podle § 747 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. z důvodu, že stěžovatelka bez souhlasu svého bývalého manžela zatížila nemovitost, v níž se nacházela rodinná domácnost. Účinky relativní neplatnosti nastávají podle soudu jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo všem účastníkům daného právního jednání. Z tvrzení stěžovatelky i z dokazování však vyplynulo, že bývalý manžel prostřednictvím svého právního zástupce adresoval tyto námitky pouze původnímu věřiteli a vedlejší účastnici, nikoli však stěžovatelce samotné. S ohledem na provedený výslech manžela měl soud nadto pochybnost o jeho vůli relativní neplatnost vůbec namítat; manžel nevěděl, z jakého důvodu plnou moc právnímu zástupci stěžovatelky sám udělil a o existenci úvěrové dokumentace se dozvěděl až během soudního řízení. Námitka relativní neplatnosti podle § 747, resp. § 694 občanského zákoníku přitom slouží k ochraně zájmů manžela, nikoli stěžovatelky samotné.
9. V řízení podle okresního soudu ani nevyšlo najevo, že by zástavní smlouva trpěla nedostatkem vůle kterékoli strany, a z dokazování nelze dovodit, že by skutečnou vůlí původního věřitele pro sjednání zástavní smlouvy bylo pouze prodat nemovitost J. B. Je těžko představitelné, že by za takové situace původní věřitel nepřistoupil k výkonu zástavního práva již v roce 2017, kdy vlivem zahájení exekuce došlo k okamžitému zesplatnění dluhu z první smlouvy o úvěru; i v roce 2018, kdy se stěžovatelka ocitla ve finančních potížích, s ní původní věřitel komunikoval a navrhoval řešení umožňující pokračování splácení. Soud neshledal žádné skutečnosti, pro které by zástavní smlouva jako celek trpěla neplatností.
10. Okresní soud se proto dále zabýval tím, zda zpeněžování zástavy způsobem ujednaným ve smyslu § 1359 odst. 1 občanského zákoníku proběhlo v souladu se zákonem. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice porušila svou povinnost podle § 1365 odst. 1 občanského zákoníku postupovat při prodeji s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka, aby zástavu prodala za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase. Zároveň nebylo možné konstatovat, že J. B. jako kupující nabyl vlastnické právo k nemovitosti v dobré víře, neboť prodej sám zprostředkovával. Kupní smlouva na nemovitost byla proto neplatná.
11. Z výše uvedených důvodů okresní soud napadeným rozsudkem určil, že vlastníkem nemovitosti je stěžovatelka (výrok I), a zamítl žalobu v části týkající se určení neexistence zástavního práva (výrok II); rozhodl i o nákladech řízení (výroky III, IV a V).
12. Stěžovatelka se proti výrokům II a IV rozsudku okresního soudu odvolala. Krajský soud zopakoval dokazování výslechem stěžovatelčina bývalého manžela, jenž potvrdil, že podpis nacházející se na plné moci právnímu zástupci je jeho vlastní, text plné moci si však nepamatuje. Jinak vyšel krajský soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s jehož právním hodnocením se zcela ztotožnil.
13. Doplnil, že má za jednoznačně prokázané, že stěžovatelka již před uzavřením první úvěrové smlouvy změnila svůj záměr použít finanční prostředky k opravě střechy na investici do pořízení autobusu; stejně jednoznačně byl prokázán i její úmysl použít peníze získané z druhého úvěru na náhradní díly k autobusu. Stěžovatelčina výpověď v tomto směru zcela odpovídala obsahu prohlášení vyplněných v době uzavření smluv. Za spotřebitele nelze podle krajského soudu označit osobu, která smlouvu uzavírá v rámci přípravy k výkonu podnikání jako stěžovatelka. Nadto byla stěžovatelka již po řadu let držitelkou živnostenského oprávnění v oboru, jenž odpovídá záměru zakoupit autobus jako dopravní prostředek a uvést ho do provozuschopného stavu. Tvrzení, že použila prostředky z úvěrů jako půjčku třetí osobě na pořízení autobusu, bylo nové ve smyslu § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a proto k němu nebylo možné přihlížet; ze stěžovatelčiny dřívější výpovědi toto tvrzení nevyplývalo. Stěžovatelčina výpověď plně korespondovala s listinami souvisejícími s uzavřením úvěrových smluv a krajský soud nespatřoval prostor pro jiný výklad její vůle. Zdůraznil, že stěžovatelka je bez ohledu na svoje základní vzdělání osobou, jež delší dobu podnikala v oblasti průvodcovských služeb a pracuje jako řidička mezinárodní kamionové dopravy; je proto nepochybně schopna jasně a adekvátně projevit i popsat své úmysly a vůli. Okolnost, že státní zástupce v trestním řízení vyhodnotil stěžovatelčino postavení jako spotřebitelské, nebylo pro posuzovanou věc relevantní; krajský soud vyslovil, že tímto hodnocením není vázán. Pokud jde o údajnou finanční tíseň v době uzavírání úvěrových smluv, odkázal krajský soud na stěžovatelčinu výpověď, že tehdy vydělávala okolo 40 000 Kč měsíčně čistého a věděla, že je schopna splátky hradit.
14. Absenci poučení podle § 118a občanského soudního řádu krajský soud neshledal. Stěžovatelka podle něj jednoznačně tvrdila, vůči komu, kdy a jakým způsobem její bývalý manžel námitku relativní neplatnosti smlouvy vznesl; jakékoli poučení ve smyslu nutnosti doplnit tvrzení a důkazy ohledně toho, zda byla námitka uplatněna i vůči ní, by bylo poučením hmotněprávním, nikoli procesním, a tak by vedlo k porušení rovnosti stran řízení. Neztotožnil se s argumentací stěžovatelky, že jelikož sama namítá relativní neplatnost smluv ve svých podáních, musel manžel námitku vznést i vůči ní. Pro závěr o nenastoupení účinků námitky relativní neplatnosti nebylo ani rozhodné, že stěžovatelku i jejího bývalého manžela zastupoval tentýž advokát.
15. Neplatnost zástavní smlouvy podle krajského soudu nezaložila ani okolnost, že stěžovatelce nebylo umožněno nemovitost prodat a dluh umořit. Právní úprava zakazuje ujednání, podle něhož nesmí dlužník zástavu vyplatit; o takový případ se však nejednalo a smlouva nic takového neobsahovala. V zástavní smlouvě krajský soud neshledal ani znaky existence propadné zástavy, jak stěžovatelka tvrdila; podmínky zpeněžení zástavy korespondovaly s právní úpravou. Stejně jako okresní soud neshledal krajský soud ani jiný důvod absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.
16. Krajský soud proto rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích II a IV potvrdil (výrok I), a uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení (výrok II).
17. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné. Předně nebylo podle soudu možné založit přípustnost dovolání na právní otázce výkladu pojmu podnikatel podle § 420 občanského zákoníku, neboť na něm rozhodnutí krajského soudu nespočívalo; opíralo se totiž o výklad pojmu spotřebitel podle § 419 občanského zákoníku, na čemž však stěžovatelka přípustnost dovolání nezakládala. Dodal, že bez toho pak není dovolání přípustné ani v námitce extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy v souvislosti se závěrem, že stěžovatelka byla "držitelkou živnostenského oprávnění oboru odpovídajícího záměru zakoupit autobus jakožto dopravní prostředek".
Nejvyšší soud neshledal, že by obecné soudy posoudily otázku obcházení regulace spotřebitelských úvěrů původním věřitelem v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť zjišťovaly okolnosti, za nichž byly úvěrová smlouva a zástavní smlouva uzavřeny. Dále vyslovil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyšel ze závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o skutečnostech prokazujících uplatnění námitky relativní neplatnosti zástavní smlouvy bývalým manželem u všech jejích účastníků, ale naopak uzavřel, že zjištěné skutečnosti prokázaly opak; právní otázka, zda má takové poučení hmotněprávní nebo procesní povahu, proto přípustnost dovolání nezaložila.
Podle Nejvyššího soudu pak rozhodnutí krajského soudu nezáviselo ani na řešení předestřené otázky propadné zástavy, nýbrž na tom, zda dohodnutý způsob uspokojení zástavního věřitele respektoval omezení, jež pro takovou dohodu vyplývají z § 1315 odst. 2 písm. b) a § 1315 odst. 3 občanského zákoníku, a zda byl sjednán tak, aby nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka.
Pokud šlo o námitku neplatnosti smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy z důvodu, že jsou "nemravné", popř. "lichevní", a o námitku nedostatku projevu vůle původního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy, podle Nejvyššího soudu je stěžovatelka založila na nesouhlasu se skutkovými závěry krajského soudu, a proto neodpovídaly zákonnému dovolacímu důvodu. Konečně Nejvyšší soud uvedl, že námitky existence logických rozporů v argumentaci odvolacího soudu, nepřihlédnutí k tvrzením a neprovedení navrhovaných důkazů rovněž nepředstavují dovolací důvod, nýbrž by mohly být tzv. jinou vadou řízení; k té však lze přihlédnout pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné.
K tomu poznamenal, že přípustnost dovolání může založit pouze odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoli "pouhá" vada řízení, ať již domnělá či skutečná.
18. Stěžovatelka předně vyjadřuje přesvědčení, že význam věci podstatně přesahuje její vlastní zájem, neboť se stala jednou z dlouhé řady obětí organizované skupiny tří fyzických osob, které vytvořily strukturu na sobě zdánlivě nezávislých úvěrových, inkasních a realitních společností, jejichž negativní pověst je patrná mimo jiné i z řady rozhodnutí Ústavního soudu. Tato skupina obchází regulaci poskytování spotřebitelských úvěrů tím, že po klientech požaduje vyřízení živnostenského listu, poskytne jim úvěr přesahující jejich finanční možnosti, zajistí ho zástavním právem k nemovitosti, pomocí drakonických sankcí dluh navýší a realizuje zástavní právo k nemovitosti jejím prodejem J. B.; prověřování bonity dlužníků neprovádí, neboť smyslem transakce není splacení úvěru, nýbrž nabytí nemovitosti dlužníka. Stěžovatelka poukazuje na vysokou společenskou škodlivost popsaného jednání, vůči jehož obdobě se v minulosti vymezil i Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Připojuje seznam 67 osob, které měly být připraveny o nemovitost v důsledku jednání vedlejší účastnice, resp. původního věřitele.
19. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy zcela pominuly její tvrzení a důkazní návrhy k prokázání skutečnosti, že se stala obětí organizované skupiny mající za cíl nabytí nemovitostí dlužníků za nadstandardně výhodných podmínek. Okresní soud označil tyto důkazy za nadbytečné a jeho pochybení nenapravil ani krajský soud. Odvolací soud pak chybně nepřihlédl ani k jejímu tvrzení, že ve Velké Británii nikdy podnikat neměla a že prostředky z úvěru půjčila svému známému, který měl autobus zakoupit a zaměstnat ji jako řidičku. Toto tvrzení přitom nebylo nové ve smyslu § 205a občanského soudního řádu, nýbrž se jednalo o pouhou interpretaci stěžovatelčina vyjádření z účastnického výslechu.
20. Stěžovatelka následně poukazuje na zjevný rozpor v jednotlivých skutkových zjištěních obecných soudů, dle nichž měla čerpat úvěr na své údajné podnikání ve Velké Británii, zároveň ho však měla splácet ze svých příjmů z pracovního poměru v České republice; závěr o dostatečných příjmech stěžovatelky přitom obecné soudy učinily tak, že sečetly její mzdu a cestovní náhrady. K tomu argumentuje, že zcela evidentně nemohla být zaměstnána v tuzemsku a současně podnikat ve Velké Británii jako provozovatelka a řidička autobusu. Závěr, že je držitelkou živnostenského oprávnění v oboru odpovídajícím záměru zakoupit autobus jakožto dopravní prostředek, považuje stěžovatelka za extrémně rozporný s provedenými důkazy, dle nichž takovým oprávněním nedisponuje. V České republice je držitelkou koncese pro provoz vozidel určených pro přepravu nejvýše devíti osob včetně řidiče, ve Velké Británii pak žádné podnikatelské oprávnění nemá.
21. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že v posuzované věci nerespektovaly právní úpravu ochrany spotřebitele, zejména neaplikovaly zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. K tomu argumentuje, že původní věřitel nedisponuje licencí nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, a proto cíleně obchází tuto právní úpravu tak, že klientům poskytuje podnikatelské úvěry, přestože tito nepodnikají. Zdůrazňuje, že původní věřitel sám aktivně nabádá žadatele o úvěr, aby si ho vzali jako podnikatelský, přestože si je vědom jejich postavení; zneužívá tak obtížné situace žadatelů, kteří by na spotřebitelský úvěr jinak nedosáhli a nejsou schopni dohlédnout rizika svého počínání. Stěžovatelka předložila důkazy o dalších případech vmanipulování klientů do postavení podnikatele, obecné soudy se jimi však nezabývaly. Taktéž opakovaně tvrdila a prokázala, že měla v úmyslu vzít si úvěr na rekonstrukci poškozené střechy svého domu. Opakuje, že nikdy nevlastnila podnikatelské oprávnění k provozování autobusové dopravy a živila se jako řidička autobusu; odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle něhož není osoba podnikatelem již jen z důvodu, že má živnostenské oprávnění, nýbrž pouze tehdy, pokud skutečně podniká. Původní věřitel nemohl být při uzavírání smluv v dobré víře, že stěžovatelka jako úvěrovaná byla podnikatelkou, neboť od ní nepožadoval žádné doklady o jejím podnikatelském záměru ani se nezajímal o výši jejích budoucích příjmů.
22. Úvěrová smlouva i zástavní smlouva jsou podle stěžovatelky absolutně neplatné, neboť jsou "nemravné" a "lichevní". V této souvislosti odkazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3308/16 a taktéž zdůrazňuje, že ochrana slabší smluvní strany náleží i podnikatelským subjektům; byť podotýká, že byla do této pozice vmanipulována.
23. Obecné soudy podle stěžovatelky paušálně odmítly její argumentaci, že zástavní smlouva ve skutečnosti zastírala ujednání o zakázané propadné zástavě. Již v okamžiku poskytnutí úvěru měla přitom vedlejší účastnice a s ní propojené osoby zcela zjevně za cíl získat nemovitost stěžovatelky, jakmile se ocitne v prodlení se splácením úvěru. Vytvořily proto zdání, že zástava je prodávána za tržních podmínek, přitom ji měl nabýt J. B. Celá struktura, kterou stěžovatelka zdokumentovala na desítkách případů, sloužila výhradně k tomu, aby se zastavená nemovitost dostala rychle a bezpečně do rukou hlavních aktérů, aniž by tito museli platit kupní cenu; tím došlo k obcházení zákazu ujednání propadné zástavy podle § 1315 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku. Obecné soudy však k navrhovaným důkazům nepřihlédly.
24. Stěžovatelka rovněž namítá, že ji obecné soudy nepoučily podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti tvrdit a prokázat vznesení námitky relativní neplatnosti zástavní smlouvy bývalým manželem vůči ní samotné. Ze spisu je přitom zřejmé, že nikdo z účastníků v řízení netvrdil, že by námitka neplatnosti vůči stěžovatelce nebyla vznesena, a nenavrhl pro to žádný důkaz. Obecné soudy i přesto uzavřely, že bylo prokázáno, že bývalý manžel námitku neplatnosti vůči stěžovatelce nevznesl. Takový závěr je však v extrémním rozporu s obsahem spisu.
25. Nejvyššímu soudu konečně stěžovatelka vytýká, že se odmítl zabývat jí uplatněnými dovolacími námitkami proti opomenutí tvrzení a důkazních návrhů a proti extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, přestože jakákoli námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je uplatnitelná i jako dovolací důvod; k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559). Při přezkumu otázky propadné zástavy se Nejvyšší soud podle stěžovatelky nepřípustně zaměřil pouze na formální stránku věci, aniž by připustil, že tato může pouze zastírat skutečný úmysl zástavního věřitele, jímž je ujednání o propadné zástavě. Způsob, jímž se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou absence poučení podle § 118a občanského soudního řádu, považuje stěžovatelka za extrémně rozporný s obsahem spisu.
33. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
26. Ústavní soud si vyžádal spis vedený okresním soudem pod sp. zn. 20 C 136/2018 a vyzval Nejvyšší soud, krajský soud, okresní soud, vedlejší účastnici a J. B., aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
27. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že v posuzované věci nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky chráněná Listinou. Zdůraznil, že se pečlivě zabýval všemi relevantními tvrzeními, provedl dokazování v potřebném rozsahu, zvážil veškeré zjištěné skutečnosti a svůj závěr o skutkovém stavu podrobně popsal v rozsudku; v něm také odůvodnil svůj postup při zamítnutí nadbytečných důkazů v zájmu hospodárnosti řízení. Bylo podle něj dostatečně prokázáno, že stěžovatelka uzavřela smlouvy svobodně a s podnikatelským záměrem, nikoli v postavení spotřebitele (viz bod 45 rozsudku); ustanovení o lichvě se v podnikatelských vztazích neuplatní.
V řízení ani nevyplynulo, že by stěžovatelka byla při uzavírání smluv v tísni nebo se stala obětí organizované skupiny; měla dostatečný časový prostor ke zvážení uzavření smluv (viz bod 45 rozsudku). Nevyšlo najevo, že by kterékoli právní jednání bylo disimulované (viz bod 48 rozsudku); k otázce propadné zástavy se okresní soud vyjádřil v bodě 49 rozsudku. K údajnému porušení poučovací povinnosti podle § 118a občanského soudního řádu okresní soud podotknul, že ve věci bylo jednoznačně prokázáno, vůči kterým osobám stěžovatelčin manžel námitku relativní neplatnosti smluv vznesl; poučením, zda a kdy byla námitka učiněna vůči stěžovatelce či dalším osobám, by soud porušil rovnost stran řízení, neboť by stěžovatelku návodně upozornil, že účinky námitky dosud nenastaly.
Okresní soud k tomu dodal, že jeho závěr nebyl založen na absenci vylíčení rozhodných skutečností, nýbrž byl skutkový stav postaven najisto; v této souvislosti vyslýchal manžela stěžovatelky, ten však nevěděl nic o dovolání se neplatnosti smluv ani důvodu udělení plné moci (viz bod 18 rozsudku).
28. Krajský soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Úvodem sdělil, že se zabýval veškerými okolnostmi posuzované věci, nemohl však v mezích občanskoprávního sporu zohlednit skutkový stav týkající se zcela jiných úvěrových případů, na něž stěžovatelka odkazovala a jichž se nyní dovolává. V řízení bylo podle krajského soudu jednoznačně prokázáno, že byl stěžovatelce úvěr poskytnut jako podnikatelský; tvrzení, že peníze hodlala použít jako půjčku přátelům na pořízení autobusu v Anglii, uplatnila stěžovatelka až v odvolacím řízení a nebylo k němu možno přihlížet. Pokud jde o údajnou absenci poučení podle § 118a občanského soudního řádu k námitce neplatnosti smluv, setrvává krajský soud na svém názoru vyjádřeném v bodech 25 až 28 rozsudku; vzhledem k okolnostem posuzované věci by takové poučení bylo hmotněprávní a porušovalo by rovnost stran. U zástavní smlouvy soud neshledal znaky propadné zástavy ani jiný důvod absolutní neplatnosti.
29. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelčino dovolání nesplňovalo podmínky přípustnosti; část argumentace, jíž stěžovatelka pouze prosazovala svůj vlastní závěr o skutkovém stavu a posouzení rozhodných skutečností, byla uplatněna v rozporu s § 241a občanského soudního řádu. Upozornil, že na dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, jsou kladeny vyšší požadavky a nepostačí uvést jednotlivé dovolací námitky, nýbrž je třeba v něm i vymezit důvody přípustnosti; z judikatury Ústavního soudu plyne, že takový požadavek nepředstavuje přepjatý formalismus.
Jestliže stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu k řešení otázku výkladu pojmu spotřebitel, nemohla přípustnost dovolání založit ani námitka extrémního rozporu skutkového závěru o existenci živnostenského oprávnění odpovídajícího záměru zakoupit autobus; na předložené otázce podnikatelského postavení stěžovatelky rozsudek krajského soudu nespočíval. Obdobně toto rozhodnutí nezáviselo ani na posouzení nastolené otázky propadné zástavy, nýbrž na otázce, zda sjednaný způsob uspokojení ze zástavy respektuje omezení vyplývající z občanského zákoníku; takovou otázku však stěžovatelka v dovolání nevznesla.
Podotýká, že stěžovatelka nepředložila ani v ústavní stížnosti tvrzenou otázku, "zda disimulovaným právním jednáním v tomto případě nebylo zakázané sjednání propadné zástavy." Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka absence poučení podle § 118a občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene. Namítané opomenutí tvrzení a důkazů stěžovatelky pak představuje tzv. jinou vadu řízení, k níž lze přihlížet jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Předložení vlastní skutkové verze přípustné není; dovolací soud musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva či svobody stěžovatelky, a navrhl ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
30. Vedlejší účastnice se vyjádřila tak, že dle jejího názoru byla předchozí řízení spravedlivá, napadená rozhodnutí se opírají o přesvědčivý a racionální výklad práva, a jsou tudíž ústavně konformní; navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Podle vedlejší účastnice se stěžovatelka snaží vzbudit dojem, že jednala jako spotřebitel a nikoli s podnikatelským záměrem, v ústavní stížnosti však záměrně vynechává části své účastnické výpovědi, které nevyznívají v její prospěch; z těch je přitom zřejmé, že měla již v počátcích podnikatelský záměr, který vedlejší účastnici prezentovala.
Důkazní návrhy stěžovatelky šly výrazně nad rámec jejích tvrzení. Stěžovatelka se rozhořčuje nad "drakonickými" smluvními sankcemi, jejichž účelem je získání nemovitého majetku dlužníků, neuvádí však, v čem jsou tato ujednání v rozporu se zákonem. V ústavní stížnosti sice tvrdí, že vedlejší účastnice přesvědčuje své klienty o nutnosti zřídit si živnost navzdory jejich skutečné vůli, sama však v nalézacím řízení potvrdila svoje podnikatelské záměry i reálné použití finančních prostředků na podnikání.
Vedlejší účastnice dále argumentuje, že obecné soudy neidentifikovaly v zástavní smlouvě žádná ustanovení, jež by porušovala zákon a znevýhodňovala stěžovatelku. Pokud stěžovatelka tvrdí, že jsou smlouvy lichevní a obsahují nepřiměřené sankce, nijak nespecifikuje, v čem tyto okolnosti spatřuje. V rámci argumentace skrytou propadnou zástavou stěžovatelka nereflektuje existenci ujednání o možném přímém prodeji zástavy. Co se týká námitky směřující do poučovací povinnosti, vedlejší účastnice se ztotožňuje s odůvodněním obecných soudů.
Uzavírá, že jiný právní názor nutně neznamená porušení ústavně zaručených práv.
31. J. B. se přes výzvu Ústavního soudu ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
32. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka zareagovala tak, že předně doplnila smluvní dokumentaci k dalšímu úvěrovému případu, na němž ilustruje "modus operandi" skupiny osob propojených s vedlejší účastnicí. K vyjádření obecných soudů uvedla, že osobám, které nejsou schopny chápat rizika plynoucí z vlastního jednání, je třeba poskytnout ochranu před predátorským jednáním nepoctivých poskytovatelů úvěrů. Trvá na tom, že v posuzované věci předložila dostatek důkazů svědčících o závěru, že úvěrová dokumentace měla za cíl pouze zakrýt záměr, jímž je nabytí nemovitosti zástavního dlužníka za neopodstatněně výhodných podmínek; obecné soudy však tyto důkazní návrhy odmítly a omezily se na formální přezkum úvěrové dokumentace.
Na vyjádření vedlejší účastnice pak reaguje tak, že stěžovatelka prezentovala podnikatelský záměr až v závěru jednání o úvěru, a to na schůzce s původním věřitelem; ten je personálně totožný se stávajícím věřitelem, což vedlejší účastnice ani nezastírá. Podotýká, že veškerá úvěrová dokumentace byla připravena původním věřitelem a byla jí pouze předložena k podpisu. Považuje za nestandardní, aby věřitel za dlužníka sepsal dokonce i žádost o úvěr, včetně specifikace jeho účelu. Poskytovatel od počátku předpokládal, že stěžovatelka úvěr nesplatí, proto od ní nepožadoval žádný doklad o příjmech a "vnutil" jí vyšší částku, než o jakou původně žádala.
Tvrzení vedlejší účastnice, že smluvní dokumentace je formálně v pořádku, nijak nevyvrací stěžovatelčin argument, že tato pouze zastírá skutečný úmysl, jímž je prodej zástavy předem určenému zájemci; jak uzavřel okresní soud, postup při realizaci zástavního práva byl nezákonný.
34. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v posuzované věci.
35. Obecné soudy předně nepochybily, pokud vyhodnotily stěžovatelčina tvrzení týkající se postupu vedlejší účastnice a původního věřitele v jiných úvěrových případech jako nerelevantní a zamítly tomu odpovídající důkazní návrhy. Základem nynější věci je konkrétní smluvní vztah. Ten je nutno posuzovat individuálně a přihlížet přitom k jeho specifickým okolnostem. Jakkoli se tak stěžovatelce může její případ jevit podobným s desítkami dalších, na něž v řízení před obecnými soudy i v řízení o ústavní stížnosti odkazovala, je třeba zdůraznit, že tyto nejsou pro výsledek posuzované věci určující. Právní jednání nelze vykládat, resp. jeho platnost posuzovat, podle chování smluvního partnera v právních vztazích s třetími osobami.
36. Namítaný závěr, že stěžovatelka nejednala při uzavírání úvěrových smluv v postavení spotřebitele, obecné soudy učinily po pečlivém zjištění a zvážení okolností, za nichž byly tyto smlouvy uzavřeny. Své posouzení neomezily pouze na formální průběh transakce, jak byl zachycen v úvěrové dokumentaci, nýbrž se soustředily i na její průběh faktický; vyšly přitom zejména z výpovědi samotné stěžovatelky. Ta v řízení uvedla, že první úvěrovou smlouvu uzavřela za účelem nákupu autobusu, což považovala za dobrou investiční příležitost, a prostředky z úvěru tímto způsobem také skutečně použila; druhý úvěr pak načerpala zčásti na úhradu probíhající exekuce a zčásti na nákup náhradních dílů na autobus (viz č. l. 847). Výslovně také vypověděla, že prostředky nepoužila na opravu poškozené střechy nemovitosti, jak původně plánovala (viz tamtéž). Stěžovatelčina vyjádření tak korespondují s informacemi, které sdělila původnímu věřiteli v prohlášeních o účelu čerpání úvěrů (viz č. l. 259 a 260). Ústavní soud proto považuje za akceptovatelný závěr obecných soudů, že stěžovatelka nejednala při uzavírání smluv v postavení spotřebitele.
37. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčino přesvědčení o neústavnosti postupu odvolacího soudu, jenž nepřipustil její tvrzení, že prostředky z úvěru zapůjčila svému známému, který měl autobus ve Velké Británii zakoupit a zaměstnat ji jako řidičku. Argument, že se jedná o interpretaci stěžovatelčiny výpovědi, nevyznívá přesvědčivě za situace, kdy stěžovatelka při jednání před okresním soudem dne 27. 2. 2020 sama hovořila o nákupu autobusu jako o investici a podnikání (viz č. l. 847). Byť později při výslechu současně uváděla, že by v Anglii autobus "provozovala jako zaměstnanec" (viz tamtéž), skutečnost, že peníze z úvěru poskytla svému známému jako zápůjčku, z výpovědi nevyplývá. Závěr krajského soudu, že tvrzení je nové ve smyslu § 205a občanského soudního řádu a nelze k němu v odvolacím řízení přihlédnout, je proto z pohledu Ústavního soudu přijatelný.
38. K namítanému rozporu ve skutkových zjištěních, dle nichž měla stěžovatelka na jedné straně úvěr čerpat jako podnikatelský a na druhé straně ho splácet z příjmů ze zaměstnání, Ústavní soud podotýká, že zmínkou o výši stěžovatelčiných celkových příjmů obecné soudy reagovaly na její námitku finanční tísně při sjednávání úvěru, kterou odmítly (viz bod 45 rozsudku okresního soudu a bod 29 rozsudku krajského soudu). V tomto kontextu proto obě zjištění vedle sebe obstojí.
39. Stěžovatelce lze přisvědčit v její námitce nesprávnosti dílčího závěru, že byla po řadu let držitelkou živnostenského oprávnění oboru odpovídajícího záměru zakoupit autobus jakožto dopravní prostředek a uvést ho nákupem náhradních dílů do provozuschopného stavu (viz bod 20 rozsudku krajského soudu). Koncese, kterou stěžovatelka od roku 2001 drží, se týká pouze silniční motorové dopravy provozované vozidly s kapacitou nejvýše devíti osob včetně řidiče (viz č. l. 208). Popsané pochybení však není způsobilé založit neústavnost napadeného rozsudku krajského soudu. Pro nynější řízení o ústavní stížnosti je stěžejní, že odůvodnění závěru, dle něhož stěžovatelka nejednala při uzavírání úvěrových smluv v postavení spotřebitele, obstojí navzdory neexistenci živnostenského oprávnění pro provozování autobusové dopravy. Okresní soud v napadeném rozsudku přiléhavě poukázal na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, dle něhož spotřebitelský charakter nemá jednání, které fyzická osoba činí v rámci přípravy na výkon podnikání (rozsudek ze dne 3. 7. 1997 ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl, věc C-269/95).
40. K výši úroků a sankcí za porušení úvěrových smluv, a tudíž i k platnosti těchto ujednání, se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevyjadřovaly, nýbrž se omezily na posouzení platnosti úvěrových smluv a zástavní smlouvy jako celku. Takový postup je z pohledu Ústavního soudu obhajitelný za situace, kdy v posuzované věci rozhodovaly výlučně o existenci, resp. neexistenci, zástavního práva k nemovitosti (a platnosti smlouvy o prodeji zástavy, ohledně čehož však okresní soud stěžovatelce vyhověl). Ústavní soud doplňuje, že ani případný závěr o neplatnosti úvěrových smluv by sám o sobě nemusel mít nutně za následek neplatnost zástavní smlouvy, dle níž [konkrétně podle čl. I odst. 1 alinea druhá písm. b)] zástavní právo zajišťuje i pohledávku vůči stěžovatelce na vrácení bezdůvodného obohacení pro případ, že by smlouva o úvěru byla neplatná (viz č. l. 21).
41. Obecné soudy neshledaly žádné okolnosti, v jejichž důsledku by byla zástavní smlouva jako celek absolutně neplatná, a zástavní právo by tak neexistovalo. Takový závěr z ústavněprávního hlediska obstojí. Stejně jako dílčí závěr, že postup při prodeji zástavy z volné ruky (tj. čl. V zástavní smlouvy) byl sjednán platně, neboť neponechává způsob zpeněžení na libovůli zástavního věřitele a dává mu prostor postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí a prodat zástavu za cenu stanovenou v § 1365 odst. 1 občanského zákoníku. Zástavní věřitel je tak při prodeji vázán nejen pravidly sjednanými v zástavní smlouvě, nýbrž i povinnostmi, které mu v této souvislosti vyplývají ze zákona. Pokud bude znovu postupovat způsobem, jímž těmto požadavkům nedostojí, bude mít stěžovatelka možnost se proti zpeněžení zástavy opětovně bránit.
42. V rámci obiter dicta Ústavní soud dodává, že tyto závěry obecných soudů nelze v žádném případě interpretovat tak, jak činí ve svém vyjádření vedlejší účastnice, dle níž obecné soudy neidentifikovaly v zástavní smlouvě žádná ustanovení (včetně sankčních), jež by porušovala zákon a jakkoli znevýhodňovala stěžovatelku. Nic takového z napadených rozhodnutí nevyplývá. Obecné soudy v nich explicitně konstatovaly platnost ustanovení čl. V zástavní smlouvy o zpeněžení zástavy prodejem z volné ruky, nelze z nich však kupříkladu dovozovat aprobaci ustanovení čl. VII o smluvní pokutě, stanovené ve výši 2 % "nesplacené části cílového dluhu" za každý - byť i marginální - případ porušení zástavní smlouvy, či ustanovení čl. IX odst. 7, které excesivně omezuje stěžovatelku v dispozicích s nemovitostí ještě po dobu tří měsíců po zániku zástavního práva (viz č. l. 23 a 24).
43. Pokud jde o otázku zastřeného ujednání o zakázané propadné zástavě, nelze souhlasit se stěžovatelčinou námitkou, že se v této souvislosti obecné soudy omezily pouze na formální posouzení ustanovení zástavní smlouvy. Okresní soud hodnotil i faktické jednání původního věřitele a dospěl k závěru, že toto nenasvědčuje stěžovatelčině tvrzení o jeho skrytém záměru domoci se při první možné příležitosti vlastnického práva k nemovitosti (resp. prodat nemovitost J. B.). Upozornil přitom, že původní věřitel nepřistoupil k realizaci zástavního práva již v roce 2017, kdy byl první úvěr vlivem zahájení exekuce zesplatněn, a komunikoval se stěžovatelkou i v roce 2018, kdy se dostala do prodlení se splácením obou úvěrů (viz bod 48 rozsudku okresního soudu). Postup, kdy vedlejší účastnice urychleně přistoupila k realizaci zástavního práva i přes prokazatelnou stěžovatelčinu snahu o spolupráci při prodeji nemovitosti, okresní soud zkritizoval a použil jako jeden z podpůrných argumentů pro svůj závěr o absenci odborné péče zástavního věřitele při prodeji zástavy ve smyslu § 1365 odst. 1 občanského zákoníku (viz bod 52 rozsudku okresního soudu).
44. Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem stěžovatelky ohledně nedostatku poučení podle § 118a občanského soudního řádu, pokud jde o vznesení námitky relativní neplatnosti smluv bývalým manželem. Obecné soudy podrobně objasnily, proč měly za prokázané, že právní účinky tohoto právního jednání dosud nenastaly (viz bod 47 rozsudku okresního soudu a body 25 až 28 rozsudku krajského soudu), a Ústavní soud v této souvislosti na napadená rozhodnutí odkazuje. Z jeho pohledu akceptovatelný je i stěžovatelkou namítaný závěr, že by její případné poučení směřovalo do hmotného práva, neboť by poskytovalo nepřípustný návod, jakým osobám má být námitka adresována.
45. Konečně Ústavní soud ve spisu ověřil, že stěžovatelka ve svém dovolání skutečně vznesla námitky, jejichž podstatou bylo tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně se jednalo o námitku opomenutí tvrzení a důkazních návrhů, jakož i extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (viz č. l. 990 až 993). Dle závěrů vyslovených v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1113/16 je jakákoli námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; je tomu tak z důvodu, že se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nesmí ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (viz bod 28 nálezu sp. zn. II. ÚS 1113/16 ). Taková situace však v posuzované věci nenastala. Výše uvedené námitky, jež stěžovatelka uplatnila i v ústavní stížnosti, Ústavní soud posoudil a neshledal v tomto směru existenci tvrzených porušení ústavně zaručených práv (viz zejména body 35, 37, 38 a 39 tohoto usnesení). Okolnost, že se stěžovatelčinými dovolacími námitkami nezabýval i Nejvyšší soud, proto nezakládá neústavnost napadeného usnesení.
46. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
47. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu