Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Nopal s.r.o., se sídlem Dienzenhoferovy sady 1113/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v U Kanálky 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021, č. j. 23 Cdo 3489/2021-1034 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021, č. j. 4 Cmo 204/2018-1012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci zaplacení odměny za manažerskou činnost. V záhlaví specifikovanými rozhodnutími měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem z 9. 4. 2018 zamítl zbývající část podané žaloby ze dne 7. 11. 2008, kterou se stěžovatelka jakožto žalobkyně domáhala po společnosti TULIP, spol. s r.o., IČ 45307661, sídlem Újezd 596/9, Praha 5 (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 2 341 570 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně pokládal některá tvrzení stěžovatelky za nedostatečná, a proto stěžovatelku opakovaně vyzval k doplnění svých tvrzení. Jelikož ale stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a žalobu nijak nedoplnila, soud podanou žalobu zamítl.
3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku včasné odvolání. Odvolacímu soudu navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu a vyhovění podané žalobě. Kromě nesrozumitelnosti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka vytýkala hlavně neúplně i nesprávně zjištěný skutkový stav a z toho plynoucí též nesprávné právní posouzení věci. Soudu prvního stupně stěžovatelka vytkla také přepjatý formalismus. I při změně právní kvalifikace měla za to, že vylíčená žalobní tvrzení, která v průběhu řízení doplnila, jsou dostatečná a umožnila meritorní posouzení věci na základě hodnocení provedených důkazů. S ohledem na rozsáhlé dokazování, které bylo v řízení provedeno, byl jeho výsledek obsažený v předmětném rozsudku pro stěžovatelku nepředvídatelný.
4. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 204/2018-1012 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud potvrdil, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně a odvolací soud se s ním ztotožňuje rovněž v právním posouzení věci.
5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 202, č. j. 23 Cdo 3489/2021-1034 odmítnuto. Dle dovolacího soudu stěžovatelka ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je obligatorní náležitostí dovolání. Vytčené nedostatky podání již nebylo možné odstranit, jelikož lhůta, během níž tak bylo možno učinit, uplynula.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Domnívá se, že předpoklady přípustnosti dovolání řádně splnila, když v dovolání řádně vymezila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci tak, že uvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyložila, v čem dle jejího názoru spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatelka ve svém dovolání konkrétně vymezila otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to jednak otázka, zda je možné při zásadní nerovnosti znaleckých posudků částečně vyjít z jednoho a druhého vůbec nedbat a nevyslechnout ani zpracovatele předmětného posudku a dále otázka, zda za situace, kdy v odvolacím řízení došlo k postoupení žalovaného nároku, ale nebyla připuštěna změna účastníka na straně žalobce, bylo povinností odvolacího soudu poučit žalobce o nedostatku aktivní legitimace a vyzvat ho k nápravě.
7. Stěžovatelka ve své stížnosti dále uvádí, že rozhodnutí obecných soudů bylo v rozporu se zásadou rovnosti stran, přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí a předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Svá tvrzení opírá i o judikaturu Ústavního soudu, zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání pro vady návrhu, které dle stěžovatelky její dovolání neneslo. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatelka dostála své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem.
11. Ústavní soud ovšem po seznámení se s rozhodnutím Nevyššího soudu, jakož i s obsahem dovolání, konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo. Stěžovatelka skutečně dovolací důvod nevymezila tak, jak zákon požaduje.
12. Nejvyšší soud spatřoval vadu návrhu stěžovatelky v tom, že z něj nebylo patrné, která konkrétní dovolacím soudem vyřešená otázka dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Ústavní soud k tomu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm skutečně chybí.
13. Ústavní soud již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Této povinnosti však stěžovatelka v nyní projednávané věci nedostála. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
14. Návrh stěžovatelky je tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud se dále zabýval návrhem směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje. V tomto rozsahu směřujícím proti rozhodnutí vrchního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka totiž v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu na místě odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
16. Obecné soudy rozhodnutími, která byla napadena ústavní stížností, neporušily žádná ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod (čl. 36 ani čl. 38 odst. 2 Listiny).
17. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelky z části jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu