Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Hrona, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, č. j. 23 Cdo 4078/2014-185, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2014, č. j. 69 Co 522/2013-147, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2013, č. j. 22 C 166/2012-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2013, č. j. 22 C 166/2012-107, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (HOPAX, s. r. o.) zaplacení částky ve výši 638.617 Kč s příslušenstvím, jakožto úplaty za postoupení pohledávek za společností DEMOLICE REAL, s. r. o., a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 69 Co 522/2013-147, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S ohledem na rozporná tvrzení účastníků ohledně obsahu postupní smlouvy ze dne 26. listopadu 2008, kterou došlo k postoupení pohledávek (za společností DEMOLICE REAL, s. r. o.) ze společnosti LANDY, s. r. o. na žalovanou, bylo v řízení především zjišťováno, jakým způsobem probíhalo uzavírání této smlouvy, a který z textů smlouvy předložených účastníky sporu byl výsledkem procesu kontraktace a který byl uzavřen jako první. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že postupní smlouvou ze dne 10. prosince 2008 mu byla postoupena pravá (existující) pohledávka, tedy jinak řečeno, vzhledem k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně nabytí pohledávky (postoupené na žalovanou postupní smlouvou ze dne 26. listopadu 2008), není aktivně legitimován k podání žaloby, která proto musela být zamítnuta.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, č. j. 23 Cdo 4078/2014-185, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel neuplatnil přípustný dovolací důvod (námitky dovolatele se týkaly skutkových zjištění soudů, hodnocení skutkových zjištění či vad řízení). Pokud dovolatel tvrdil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly řešeny, žádnou konkrétní otázku nepředložil a toliko polemizoval s hodnocením skutkových zjištění.
5. Podrobná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jakož i celkové okolnosti sporu, jsou účastníkům řízení dobře známy, a tudíž není třeba je podrobněji znovu rekapitulovat.
sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)].
8. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku řízení, když rozporuje právní závěry o nedostatku aktivní legitimace vyplývající z neprokázání postoupení existující pohledávky. Jakkoliv se stěžovatel snaží posunout celý spor do ústavněprávní roviny, setrvává většinou v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, přičemž svoje argumenty předkládá opakovaně. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulovaný závěr ohledně nedostatku aktivní legitimace z důvodu neprokázání existující pohledávky.
Byl to zejména soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí jasně, srozumitelně, logicky a velmi podrobně vysvětlil, co bylo při existenci rozporných tvrzení účastníků ohledně postupní smlouvy pro posouzení věci podstatné, z jakých důkazů přitom vycházel, jak tyto důkazy hodnotil (zejména výpověď svědka Vratislava Lakomého) a jaké závěry z tohoto hodnocení vyplynuly. Pochybení, která by mohla vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatel navíc používá stejné argumenty, které již uplatnil před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu