Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jaroslavy Interholcové, zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem, sídlem Jeronýmova 1750/21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2022 č. j. 19 Co 291/2022-132, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023 č. j. 22 Cdo 1/2023-177, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích práv garantovaných v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a namítá, že nezohlednily specifika jejího případu. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23 ).
Námitky obsažené v ústavní stížnosti představují pokračující polemiku s obecnými soudy, v rámci níž stěžovatelka opakuje argumenty uplatněné v předchozích fázích řízení, se kterými se však obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Podstata stěžovatelčiny argumentace je založena na tvrzení, že v důsledku protiprávního postupu exekutora nestihla podat opravné prostředky proti usnesení o příklepu, a proto by nyní měla mít možnost bránit si své předkupní právo žalobou o nahrazení projevu vůle proti vydražiteli.
Nejvyšší soud však přesvědčivě vyložil, že i kdyby kvůli tvrzeným procesním pochybením usnesení o příklepu nenabylo právní moci, vydražitel není osobou, vůči které by bylo možné předkupní právo uplatnit, neboť v takovém případě by se vůbec nestal nabyvatelem podílu. Proti němu by stěžovatelka předkupní právo mohla uplatnit jedině za předpokladu, že by podíl chtěl prodat. Tento závěr je srozumitelným a logickým způsobem odůvodněn a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout. Ústavní soud žádný zásah do ústavně garantovaných práv neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu