Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem Wurmova 16, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 6 C 749/95-417 ze dne 21. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 356/2007 ze dne 9. 7. 2007, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a ZD Klučov - Lhota, družstvo, se sídlem v Klučově 52, IČ: 001 39 807, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnostse odmítá.
Odůvodnění:
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím s námitkami, že mu soudy odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, byly porušeny čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to tím, že průběh řízení byl zatížen vadou z důvodu jeho vedení podjatým soudcem, přičemž stěžovatel jím byl uváděn v omyl, až ten vzal svoji žalobu částečně zpět. Soudy pak stěžovateli následně neumožnily takto učiněné zpětvzetí "vzít zpět". Závěrem svého návrhu vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil dovolání (§ 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2000, dále jen "o. s. ř."), čímž se cítí být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces a právech daných mu právním řádem České republiky.
4. Stěžovatel i vedlejší účastník napadli rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním. Stěžovatel prostřednictvím svého obecného zmocněnce požádal při jednání před Krajským soudem v Brně dne 3. prosince 2003 o zpětvzetí částečného zpětvzetí žaloby a současně namítl podjatost soudce soudu prvního stupně (č. l . 266 a 267). Jako důkaz podjatosti soudce předložil stěžovatel "zápis" z 8. listopadu 1991, na němž je soudce uveden a podepsán, účasten jako právník povinné osoby, přičemž šlo o projednání restitučního nároku stěžovatele (č. l.
265). Dne 3. listopadu 2004 převzal právní zastoupení stěžovatele JUDr. Ing. Jiří Malanta, advokát, přičemž i on "bere částečné zpětvzetí návrhu zpět, neboť úkon částečného zpětvzetí žaloby není právně účinný" (č. l. 294). Odvolací soud svým usnesením sp. z. 12 Co 912/2002 ze dne 30. června 2005 rozsudek nalézacího soudu v rozsahu napadeném podanými odvoláními zrušil, a to zejména z toho důvodu, že ve věci rozhodoval podjatý soudce. Zároveň soud prvního stupně zavázal, jak má ve věci dále postupovat.
5. V navazujícím řízení nalézací soud v části vymezené zpětvzetím návrhu ze dne 8. listopadu 1999 řízení svým usnesením č. j. 6 C 749/95-417 ze dne 21. března 2007 zastavil s odůvodněním, že žaloba byla zčásti vzata zpět a s procesním postupem spočívajícím ve vzetí zpět již učiněného částečného zpětvzetí žaloby nespojuje občanský soudní řád žádné účinky. Proti tomu podal stěžovatel odvolání namítav, že k částečnému zpětvzetí byl donucen vadným postupem soudu, resp. že tento projev byl ovlivněn postupem podjatého soudce. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil, svým usnesením sp. zn. 12 Co 356/2007 ze dne 9. července 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění dovodil, že aktivitu stěžovatele chápe jako snahu změnit procesní situaci, do níž se dostal v důsledku svého dosavadního procesního postupu.
7. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 12. listopadu 2007 přiblížil, že námitky stěžovatele, které v ústavní stížnosti zaznívají, nepovažuje za důvodné, přičemž setrvává na závěrech vyjádřených ve svých rozhodnutích. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
8. Okresní soud v Třebíči ve svém přípisu ze dne 22. října 2007 odkázal na obsah spisového materiálu a vyjádřil přesvědčení, že rozhodoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a rozhodnutí odvolacího soudu.
9. Stěžovateli byla vyjádření účastníků zaslána k replice. Uvedl v ní, že obě vyjádření soudů jsou vágní a nereagují na obsah ústavní stížnosti; setrval na své argumentaci a připustil, že z "žádného právního předpisu nelze dovodit povolení zpětvzetí již provedeného částečného zpětvzetí žalobního návrhu". Současně ale zdůraznil, že soud zpětvzetí žádným usnesením výslovně nepřipustil a tím tak o tomto úkonu nerozhodl. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 289/95 ze dne 6. 11. 1996, které se zabývalo též právními otázkami souvisejícími se změnou žaloby, a závěrem vyslovil přesvědčení, že nově ustanovený soudce měl provést revizi všech v řízení učiněných úkonů a požádat žalobce o stanovisko, zda na takových úkonech trvá.
11. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Návrh stěžovatele jen opakuje to, co již před soustavou obecných soudů zaznělo, soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v rámci svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Těžištěm ústavní stížnosti je tak jen polemika se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.
13. Ústavní soud konstatuje, že věcně v právních závěrech obecných soudů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže soudy nepřisvědčily právnímu názoru stěžovatele a předložené otázky právně posoudily odlišně od jeho přesvědčení a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu přípustná jen tehdy, došlo-li by při tom k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
14. Za podstatné ale Ústavní soud považuje připomenout některá - již přes desetiletí - veřejně dostupná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by právní zástupce stěžovatele měl znát, neboť se k nastolené otázce jednoznačně vyjadřují. Jde např. o rozhodnutí sp. zn. Odon 18/95Fa-Sp ze dne 30. 8. 1995, v němž se praví, že "(...) zpětvzetí podání, jímž bylo vzato dovolání zpět, není přípustné, a to ani v případě, že by ke zpětvzetí dovolání došlo v důsledku omluvitelného omylu. Občanský soudní řád totiž případy, kdy lze vzít provedený úkon zpět, výslovně upravuje (např. v ustanovení § 96, § 207 odst. 2 o.
s. ř.). Podobnou možnost však zákon v daném případě nepřipouští; vzalli účastník procesní úkon tam, kde zákon takové zpětvzetí připouští, zpět, nelze toto zpětvzetí vzít dalším úkonem zpět a navrátit tak řízení do původního stavu. Ani skutečnost, že procesní úkon byl učiněn v omylu, nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik procesněprávních vztahů. Občanský soudní řád, na rozdíl od občanského zákoníku, důsledky úkonů učiněných v omylu neupravuje; veřejnoprávní povaha procesních vztahů též vyžaduje podstatně vyšší míru právní jistoty účastníků i třetích osob, přičemž právní jistota by byla oslabena možností zpochybňovat dodatečně již učiněné procesní úkony odkazem na vady vůle." Anebo rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1646/96 ze dne 29.
5. 1997 "Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu." Případně rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1211/99 ze dne 29. 3. 2001 "Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka, jehož účinky nastávají tím, že dojde soudu; stane-li se tak, nelze zpětvzetí odvolat.", nebo konečně sp. zn. 22 Cdo 846/2001 ze dne 30.
5. 2001 "Zpětvzetí podání, jímž bylo vzato dovolání zpět, není přípustné."
15. K předestřené otázce se vyslovil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 295/97 ze dne 11. 12. 1997 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -svazek 9., č. 162 s. 395, Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998): "Vzal-li účastník procesní úkon tam, kde zákon takové zpětvzetí připouští, zpět, nelze toto zpětvzetí vzít dalším úkonem zpět, a navrátit tak řízení do původního stavu. Skutečnost, že stěžovatelka svůj procesní úkon, totiž zpětvzetí návrhu, vzala zpět, nemohla proto být za situace, kdy žalovaný s uvedeným zpětvzetím žaloby neprojevil nesouhlas, pro rozhodování soudu relevantní." Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že tento názor je modifikován zněním ustanovení § 41a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2001, kdy je možné procesní úkon, tedy i zpětvzetí žaloby, odvolat, ale jen tehdy, jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.
16. Ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, zmíněné v jeho replice, na věci nic nemění. Zpětvzetí žaloby není její změnou ve smyslu § 95 o.s. ř., kdy je k ní zapotřebí souhlasného projevu soudu; na zpětvzetí návrhu může soud reagovat jen dvojím způsobem: buď rozhodnutím, že zpětvzetí návrhu není účinné, anebo zastavením řízení, a to dle naplnění podmínek stanovených v ustanovení § 96 o. s. ř. Otázku vztahu zmíněných ustanovení o. s. ř. a postupu soudu, před nímž byl návrh vzat zpět, Ústavní soud vyřešil v nálezu sp. zn. II.
ÚS 20/99 ze dne 3. 10. 2000(in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -svazek 20., č. 139 s. 3, Vydání 1. Praha, C. H. Beck 2001): "Mylný je právní názor spočívající v tom, že omezení návrhu je změnou návrhu podle § 95 občanského soudního řádu a že tudíž má procesní dosah jen tehdy, je-li soudem projeven s omezením souhlas. Takové "omezení návrhu" je totiž procesním úkonem, jenž se řídí podle své povahy režimem částečného zpětvzetí návrhu podle § 96 občanského soudního řádu."
17. Pokud se týče stěžovatelem uplatněné námitky, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, Ústavní soud konstatuje, že ta nemůže být v této fázi předmětem řízení o ústavní stížnosti z důvodů nevyčerpání opravných prostředků. Domnívá-li se účastník řízení, že pravomocné rozhodnutí soudu bylo vydáno v řízení, ve kterém rozhodoval vyloučený soudce, musí především volit cestu žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst.1, písm.e) o.s.ř. Ústavní soud přesto neshledal ve spisovém materiálu ničeho, co by alespoň vzbuzovalo odůvodněnou obavu, že podjatý soudce nejen na stěžovatele, ale i na obecného zmocněnce nějak naléhal, resp. k provedení procesního úkonu je bezprávním způsobem jinak nutil.
Úkony procesních stran učiněné v řízení, jež probíhalo za účasti podjatého soudce, nejsou z důvodu této vady bez dalšího neplatné či právně neúčinné. Stěžovatel by se byl jistě nedostal do nastalé procesní situace, kdyby v době, kdy tak závažným způsobem disponoval předmětem řízení, býval byl zastoupen advokátem.
18. Ostatně Ústavní soud postřehl, že námitka podjatosti soudce nalézacího soudu byla stěžovatelem vznesena až v odvolacím řízení, teprve poté, co bylo rozhodnuto způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasil, ačkoli o skutečnosti, jež podjatost vzbuzovala, věděl již před zahájením soudního řízení (viz též i stěžovatelův podpis na "zápisu" z 8. listopadu 1991).
19. K tvrzení stěžovatele, že "odvolací soud měl připustit dovolání proti usnesení z důvodu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam" se poukazuje na v rozhodné době platné znění občanského soudního řádu, které institut "připuštění dovolání" již neznalo a ponechávalo (a dosud ponechává) úvahu o přípustnosti dovolání na dovolacím soudu.
20. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že soudy věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod; v řízení před obecnými soudy nebyl shledán žádný exces. Postup obecnýchsoudů Ústavní soud považuje za ústavně konformní a je přesvědčen, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, zaručená základní práva a svobody.
21. Ústavní soud s politováním konstatuje, že se v tomto případě nenaplnil úmysl a očekávání zákonodárce, jenž stanovil nutnost zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem s nadějí, aby advokátní přímus zamezil bezúčelnému podávání ústavních stížností.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2009
Stanislav Balík v. r. předseda senátu