Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: M. C., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, č.j. 26 Co 149/2016-1378, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, č.j. 26 Co 149/2016-1378, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 26 Co 149/2016, bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky tak, že rozsudek okresního soudu byl ve výrocích I., II., V., VIII. a v části výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o výživném po dobu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013, potvrzen (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně byl dále ve výroku III. a v části výroku IV. změněn tak, že otec je povinen platit pro nezletilou s účinností od 1. 1. 2014 do právní moci rozhodnutí o střídavé péči rodičů výživné ve výši 3.200,-Kč měsíčně a počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí výživné ve výši 1.600,-Kč měsíčně (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III., IV. a V.).
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že nařízením střídavé péče podporuje disharmonický vývoj nezletilé a upevnění nezdravých vzorců jednání z příkladu otce, který se soustavně dopouští takového chování, které nejenže narušuje výchovné působení stěžovatelky, ale zejména nezletilou poškozuje v jejím vývoji. V této souvislosti pak stěžovatelka upozorňuje na to, že otec nezletilou nevede k plnění školních povinností, nezletilá se u otce nepřipravuje na vyučování a od doby praktikování rozšířeného styku s otcem se zhoršuje nejen její školní prospěch, ale také její chování.
Dle přesvědčení stěžovatelky je důležité, aby soud zodpovědně posoudil schopnosti obou rodičů po všech stránkách zajistit další harmonický vývoj dítěte, přičemž za tímto účelem by měl zjistit výchovné a intelektuální schopnosti a morální integritu rodičů a jejich chování k dítěti. S těmito požadavky se však soudy podle stěžovatelky náležitě nevypořádaly, když pouze přejímaly názory a přání otce, aniž by prověřily jejich pravdivost a konfrontovaly je se zájmem nezletilé. Stěžovatelka namítá také to, že opakovaně navrhovala výslech nezletilé dcery a odborné posouzení osobnosti otce, z jehož chování musel soud nepochybně dovodit jeho psychickou labilitu, nicméně veškeré její návrhy byly odmítnuty, a to jen na základě ničím nepodložených domněnek.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout o střídavé péči rodičů o nezletilou, které je v současné době deset let, pravidelně se s otcem stýká, projevuje přání být u otce i matky, oba rodiče přijímá a jejich péči (byť oddělenou) vítá a přeje si ji, přičemž oba rodiče bydlí ve stejném městě a oba jsou schopni o nezletilou pečovat. Za podstatné a rozhodující považoval odvolací soud především opakovaně vyjádřené přání nezletilé, která s ohledem na svůj věk je svůj názor již schopna sdělit a opakovaně ho vyjadřuje před opatrovníkem i dalšími odborníky.
Namítá-li stěžovatelka, že její návrhy na výslech nezletilé a odborné posouzení osobnosti otce byly odmítnuty na základě ničím nepodložených domněnek, je třeba připomenout, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).
Návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování nebyly ignorovány, ale řádně zamítnuty s odůvodněním, že provedeným dokazováním byly skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zjištěny již dostatečně, přičemž toto zdůvodnění koresponduje také s rekapitulací ve věci provedených důkazů. Ve vztahu k návrhu na odborné posouzení otce odvolací soud konstatoval, že z žádných skutečností nevyplývá, že by měl být podrobněji psychologicky či dokonce psychiatricky zkoumán a jeho schopnost pečovat o nezletilou byla ověřena realizovaným stykem.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na výslech nezletilé, jak shodně zdůraznil okresní i odvolací soud, nezletilá opakovaně vyjádřila své přání trávit s otcem více času, a to i v režimu střídavé péče, což vyplývá kromě jiného například z písemného vyjádření opatrovníka k odvolání matky, který navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Soudy tedy nepostupovaly toliko na základě domněnek, jak tvrdí stěžovatelka, ale naopak při posouzení věci vycházely z celé řady důkazů, které náležitě hodnotily a závěry, ke kterým dospěly, také patřičně zdůvodnily.
Podle stěžovatelky soud nehodnotil odpovídajícím způsobem ani příjmy otce a nezabýval se jeho možnostmi a schopnostmi. Ani této námitce však nelze přisvědčit, když z odůvodnění rozsudku okresního a krajského soudu právě uvedené nijak nevyplývá. V obou rozhodnutích je naopak obsaženo mnoho podkladů, ze kterých soudy vycházely při stanovení výživného a závěry soudů jsou pečlivě a logicky zdůvodněny také ve vztahu k těmto výrokům.
Pokud stěžovatelka upozorňuje na to, že otec nezletilou nevede k plnění školních povinností a její prospěch a chování se zhoršuje, lze souhlasit s odvolacím soudem, že tato skutečnost jistě není zanedbatelná, ale není najisto postaveno, že se tak děje pouze v důsledku rozšíření styku s otcem, když spíše půjde o důsledek předchozích celkově neurovnaných vztahů. Nad rámec tohoto rozhodnutí Ústavní soud v této souvislosti apeluje na oba rodiče, aby se snažili co možná nejvíce přispět k vytvoření optimálního a stabilního výchovného prostředí především vlastními postoji a vzájemně tolerantním a respektujícím přístupem a aby oba přistupovali pečlivě a co nejzodpovědněji také ke školní přípravě nezletilé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu