Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Alicí Jeziorskou, advokátkou, sídlem Svornosti 86/2, Havířov, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2025, č. j. 13 Co 336/2024-187, a výroku I. usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2024, č. j. 0 Nc 9378/2023-M176 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 17. 1. 2025, č. j. 0 Nc 9378/2023-164, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) P. S., a nezletilých 2) M. B. a 3) R. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku ("okresní soud") napadeným rozhodnutím (výrok I) zamítnul návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byla matce, první vedlejší účastnici řízení, uložena povinnost navrátit nezletilé děti do okolí místa jejich původního obvyklého bydliště, a to v přiměřené vzdálenosti cca 25 km od školního a předškolního zařízení, do kterých jsou děti zapsány (ZŠ H. a MŠ H.). Dále zamítnul návrh matky, jímž by soud udělil souhlas za stěžovatele s podáním přihlášky a přijetím nezletilého syna ve školním roce 2024/2025 za účelem realizace povinné školní docházky, vždy v sudém kalendářním týdnu v roce v Základní a Mateřské škole v S.
(výrok II), a návrh matky na vydání předběžného opatření, jímž by byl udělen matce souhlas za stěžovatele s podáním přihlášky a přijetím nezletilé dcery ve školním roce 2024/2025 za účelem realizace povinné školní docházky, vždy v každém sudém kalendářním týdnu v roce v Základní a Mateřské škole v S. (výrok III). Doplňujícím usnesením okresní soud zamítnul návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, že nezletilé děti budou svěřeny prozatím výlučně do jeho péče, a to do doby, než soud pravomocně rozhodně o péči a výživě k nezletilým dětem.
2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozhodnutím změnil usnesení okresního soudu ve výrocích II a III tak, že návrh matky na vydání předběžného opatření se odmítá. Změnu rozhodnutí odůvodnil tím, že matka do rozhodnutí okresního soudu nesložila jistotu spojenou s podáním návrhu na nařízení předběžného opatření, a proto bylo namístě, aby okresní soud návrh v souladu s § 75b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, odmítl. Ve zbývající části, tj. ve vztahu k návrhům předběžného opatření předloženým stěžovatelem, krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel s rozhodnutími soudů nesouhlasí, ve shora specifikovaném rozsahu je napadá ústavní stížností, jíž se domáhá jejich částečného zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 1, 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
4. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Uvádí, že z těchto rozhodnutí není patrné, jakými úvahami se soudy při zamítnutí jím podaných návrhů na vydání předběžných opatření řídily, což považuje za projev svévole a libovůle. Zdůrazňuje, že soudy při rozhodování o předběžných opatření nedodržely ani základní východisko tohoto typu řízení, tj. rychlost rozhodování. Dále má za to, že soudy zcela ignorovaly protiprávní chování matky (vnitrostátní únos dětí). Stěžovatel požádal o přednostní projednání věci mimo pořadí podle § 39 zákona o Ústavním soudu. V doplnění návrhu poukázal na "potíže" s vyznačením doložky právní moci.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zastává setrvale názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (srov. např. již nález sp. zn. IV.
ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994). Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno. Tato východiska se uplatní i v případech, v nichž soudy - jako ve věci stěžovatele - návrh na nařízení předběžného opatření zamítnou.
8. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je totiž v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999). Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o ne/důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti předběžných opatření povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ).
9. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud zejména nepřisvědčil námitce stěžovatele poukazující na tvrzenou nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Z těchto rozhodnutí je totiž dostatečně patrné, že soudy odůvodnily zamítnutí návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření především přítomností vykonatelného meritorního rozhodnutí, kterým byli nezletilí svěřeni do střídavé péče (srov. usnesení krajského soudu, bod 23).
Krajský soud zdůraznil, že je vyloučeno, aby bylo vykonatelné meritorní rozhodnutí měněno předběžným opatřením. Z obsahu napadených rozhodnutí se dále podává - což je pro Ústavní soud podstatné - že harmonogram péče a s tím spojený styk stěžovatele s nezletilými je naplňován v souladu s meritorním rozhodnutím (srov. tamtéž, bod 4). Ačkoliv tedy matka nezletilé přemístila jednostranně, a tedy v konečném důsledku protiprávně, stěžovatele z výkonu jeho rodičovských práv nevyloučila. Za této situace, tj. zajištění řádné péče ze strany matky a zachování kontaktu se stěžovatelem, soudy neshledaly naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků navrhovaným ani jiným způsobem (srov. usnesení okresního soudu, bod 20).
Tento závěr považuje Ústavní soud vzhledem k výše předestřeným východiskům omezeného ústavněprávního přezkumu předběžných opatření za akceptovatelný.
10. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud doplňuje, že je jistě v nejlepším zájmu nezletilých, aby jejich rodiče dosáhli ve věci zápisu do základní školy, resp. základních škol, shody, pokud se tak již nestalo, a to ideálně bez ingerence soudu.
11. Námitkou nepřiměřené délky řízení se Ústavní soud nezabýval, neboť ani v případě její důvodnosti by nemohla vést k vyhovění ústavní stížnosti. Otázka případné nepřiměřené délky řízení, resp. případných průtahů v již skončeném řízení by mohla být posuzována jen v souvislosti s rozhodováním o nároku na náhradu způsobené újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (§ 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu