Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Leitgeb, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 25 Co 186/2014-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2014, č. j. 25 Co 186/2014-112, změnil usnesení soudu prvního stupně toliko ve výroku o nákladech řízení tak, že výše náhrady nákladů řízení, jež má žalobkyně (stěžovatelka) zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného, činí 49.658 Kč. Ve zbytku usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o zaplacení částky 135.554 Kč s příslušenstvím zastaveno, potvrdil a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.238,50 Kč. Odvolací soud k odvolání žalobkyně řešil toliko otázku náhrady nákladů řízení.
K tomu uvedl, že procesní postoj žalobkyně, která vzala žalobu zpět až poté, co byla její žaloba zamítnuta, když ovšem již předtím byla v průběhu řízení seznámena s názorem soudu na otázku věcné legitimace žalovaného, neodpovídá tomu, co v rámci svého odvolání označovala za důvody zvláštního zřetele hodné [pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a odepření náhrady nákladů řízení žalovanému]. Proto odvolací soud v dané věci nepoužil § 150 o.
s. ř.
5. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné.
Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
6. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
7. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000 ). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05 ).
8. V dané věci odvolací soud konstatoval, že nebyly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět až poté, co byla její žaloba zamítnuta, přičemž již předtím byla v průběhu řízení seznámena s názorem soudu na otázku věcné legitimace žalovaného, který se projevil v zamítavém rozhodnutí. Takové zdůvodnění je dostačující pro neaplikaci § 150 o. s. ř. a nelze v něm spatřovat protiústavní exces.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, neboť obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2014
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu