Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2023 sp. zn. 9 To 42/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 5. 2023 č. j. 2 T 5/2023-173 byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a stěžovatelem o tom, že stěžovatel se dopustil pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Podstata skutku spočívala v tom, že v součinnosti s dalšími (odděleně stíhanými) osobami jako jednatel společnosti, která byla ve velmi špatné ekonomické situaci, uzavřel z pokynu spoluobviněného smlouvu o dílo na dostavbu rodinného domu, z které však společnost neměla nic těžit a většina ceny díla nebyla uhrazena, čímž byla zhotoviteli způsobena škoda přesahující 18 000 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Poškozená společnost byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Náhrada škody totiž nebyla součástí uzavřené dohody o vině a trestu. Nárok je mezi stranami považován za sporný. Z provedených důkazů vyplynulo, že dílo nebylo zcela dokončeno a přesná cena je proto podle soudu sporná. U civilních soudů bylo v době rozhodování krajského soudu ve prospěch poškozené vedeno občanskoprávní řízení proti společnosti, kterou stěžovatel ovládal. Předmětem tohoto řízení je mimo jiné spor o zaplacení ceny za stavbu uvedeného domu. Podle krajského soudu tedy nebyly splněny podmínky pro přiznání adhezního nároku.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala poškozená společnost odvolání, z jehož podnětu vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a sám nově rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozené částku ve výši 7 854 415,66 Kč. Ve zbytku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejprve vrchní soud upozornil, že postup státního zástupce při sjednávání dohody o vině a trestu nebyl souladný se zákonem, neboť přehlížel oprávněné zájmy poškozené, která se aktivně snažila domoci náhrady škody. Takto sjednanou dohodu proto neměl krajský soud přijmout. Soudnímu rozhodnutí o náhradě škody pak nic nebránilo, neboť taková kompetence nalézacího soudu vyplývá výslovně z § 314r odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Totéž dovodil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1420/22
. Krajský soud tedy měl povinnost zkoumat, zda byla škoda dostatečně prokázána. Ze spisu bylo snadno zjistitelné, v jakém stavu byl dům dostavěn. Vzal-li soud v potaz pouze dobu, kdy byl stěžovatel jednatelem spoluobviněné společnosti a obsah jím nerozporovaných faktur, lze poškozené přiznat náhradu škody ve výši 7 854 415,66 Kč. Ve zbytku jeho odpovědnost dána není.
4. Stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho práva přiznáním náhrady škody poškozené společnosti, ačkoliv ji stěžovatel neuznal a v této části nedošlo k dohodě mezi stěžovatelem a státním zástupcem. Proti vzneseným nárokům stěžovatel aktivně brojil. Přesto nebylo v otázce náhrady škody provedeno dostatečné dokazování. Výše škody byla stanovena pouze na základě faktur poškozené společnosti, aniž by bylo ověřeno, zda byly předmětné práce vykonány v rozsahu a ceně na fakturách uvedených. Naopak z dokazování před krajským soudem vyplynulo, že poškozená uhradila pouze částku 3 751 051,11 Kč (zbytek hradili subdodavatelé). Část škody vznikla mimo kontrolu stěžovatele až po jeho výmazu jako jednatele z obchodního rejstříku. Odpovědnost za škodu by měla nést primárně obchodní společnost, proti které je stále vedeno trestní řízení. Podle stěžovatele nelze z pouhého popisu skutku dovozovat jeho odpovědnost za způsobenou škodu. Změna právního hodnocení provedená vrchním soudem sebrala stěžovateli možnost se proti těmto závěrům bránit. Vrchní soud navíc postupoval v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1420/22 , podle kterého má obžalovaný právo vyjádřit se k otázce náhrady škody i poté, co byla schválena dohoda o vině a trestu. Nebyla-li výše škody jednoznačně prokázána, nemohl podle stěžovatele soud rozhodnout o přiznání adhezního nároku. Podmínku prokázání způsobené škody je nutné splnit i tehdy, pokud se obžalovaný ke skutku dozná (v dohodě o vině a trestu). Stěžovatel sám je podle předpisů civilního práva pouze subsidiárním dlužníkem. Navíc již běží občanskoprávní spor o náhradu způsobené škody. To vrchní soud nevzal v potaz. Státní zastupitelství se v rozporu s uzavřenou dohodou připojilo k odvolání poškozené.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vrchnímu soudu a Vrchnímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření.
6. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém mylném názoru, že náhradu škody nelze poškozené přiznat, nebyla-li součástí dohody o vině a trestu. Zejména u majetkové trestné činnosti by bylo absurdní, aby byla neodčiněna újma, k jejímuž způsobení se obžalovaný v souladu se všemi důkazy dozná a uzavře o tom dohodu o vině a trestu. Stěžovatel mohl v odvolacím řízení naplno uplatňovat svá procesní práva, což také činil. Dále vrchní soud zopakoval klíčové důkazy, z nichž dovodil oprávněnost adhezního nároku. Vrchní soud ke svému vyjádření připojil kopii dohody o narovnání, podle níž již byla otázka způsobené škody zcela vyřešena a výrok napadeného rozhodnutí se tak stal pouze akademickým.
7. Vrchní státní zastupitelství v Praze se k výzvě nevyjádřilo. Protože bylo ve výzvě poučeno, že nevyjádří-li se, bude to podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s ním již dále jednáno.
8. Vyjádření vrchního soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel zopakoval, že nárok poškozené společnosti nebyl řádně prokázán. Za důkaz posloužily pouze faktury, z nichž však nevyplývá, jaké náklady poškozená reálně vynaložila. Jde-li o následnou dohodu o narovnání, pak stěžovatel o ní nic neví, avšak je podle něj dalším důvodem, pro který by měl být napadený rozsudek zrušen.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud neshledal v postupu vrchního soudu jakékoliv ústavně relevantní pochybení. Zejména je nutné odmítnout stěžovatelovu námitku, že by soud rozhodl v rozporu se závěry závazné judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 1420/22
. Uvedený nález totiž takový postup naopak výslovně předvídá v bodě 41. Fakticky se tak spornými staly pouze otázky, zda vrchní soud mohl sám přehodnocovat skutkový stav a zda byl skutkový stav v dané trestní věci dostatečně zjištěn. Na základě prozkoumání spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 5/2023 musel Ústavní soud na obě otázky odpovědět kladně.
12. Možnosti vrchního soudu přehodnocovat skutkový stav jsou omezeny zejména § 263 odst. 7 trestního řádu, podle jehož poslední věty je odvolací soud "vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl". Tyto podmínky vrchní soud v dané věci splnil. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 193 spisu krajského soudu) vyplývá, že při něm byly klíčové listinné důkazy (faktury) předloženy stranám, přičemž ty nežádaly jejich doslovné čtení.
Dovodil-li tedy vrchní soud na základě těchto důkazů důvodnost (byť jen částečnou) adhezního návrhu, nešlo o nepřípustné přehodnocování či doplňování skutkového stavu. Ze stejného protokolu o veřejném zasedání rovněž vyplývá, že stěžovatel se k uvedeným důkazům mohl vyjádřit a rovněž z jeho projevů před soudem vyplývá, že jak on osobně, tak jeho obhájce si byli vědomi předmětu řízení a že soud může rozhodnout ve prospěch poškozené společnosti. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že by došlo k porušení jeho procesních práv.
13. Ztotožnit se Ústavní soud nemohl ani s námitkou o údajné překážce vydání napadeného rozhodnutí v trestním řízení z důvodu paralelně běžícího občanskoprávního řízení. Ze samotného popisu stěžovatele (jakož i obsahu spisu krajského soudu) vyplývá, že účastníkem tohoto řízení se stěžovatel stal až dlouho po podání adhezního návrhu. Uvedená překážka res iudicata tak může být dána v uvedeném občanskoprávním řízení, což však Ústavnímu soudu nepřísluší v tuto chvíli posuzovat.
14. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (ústavní konformita napadených rozhodnutí) je nepodstatná rovněž skutečnost, že se státní zastupitelství ztotožnilo s odvoláním poškozené společnosti, ačkoliv v dohodě o vině a trestu není uvedeno o oprávněnosti tohoto nároku nic.
15. Konečně, zbytkem námitek stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry vrchního soudu o oprávněnosti adhezního nároku. K tomu je třeba připomenout, že hodnocení (resp. přehodnocování) důkazů provedených v trestním řízení není doménou Ústavního soudu. Při naplnění zásad ústnosti a přímosti jsou to výhradně obecné soudy, které jsou nejlépe způsobilé dovodit z obsahu provedených důkazů konkrétní skutkové závěry (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavnímu soudu přísluší do této jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že se soudy dopustily kvalifikovaného pochybení v podobě tzv. extrémního rozporu skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů.
Tohoto pochybení se soudy dopustí tehdy, nelze-li jejich skutkové závěry dovodit z provedených důkazů při žádné jejich racionální interpretaci. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Vrchní soud sám provedl a vyhodnotil poškozenou společností vystavené faktury. Částku, která z těchto důkazů vyplynula, stěžovatel nijak konkrétně nerozporoval. Jediná relevantní skutková okolnost, kterou stěžovatel v řízení před vrchním soudem brojil proti důvodnosti adhezního nároku, spočívala v tom, že "odešel z firmy v listopadu 2015" (č. l.
193 spisu krajského soudu). Tuto skutečnost vzal vrchní soud v potaz (viz bod 16 napadeného rozhodnutí) a pozdější faktury již stěžovateli nepřičítal k tíži. V takto zjištěném skutkovém stavu Ústavní soud neshledává žádný relevantní (tím méně pak extrémní) rozpor. Zároveň je z uvedeného popisu zřejmé, že vrchní soud nedovodil oprávněnost nároku pouze na základě stěžovatelova prohlášení v dohodě o vině a trestu, nýbrž na základě konkrétních a veřejně provedených důkazů.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu