Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ČD Cargo, a.s., sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Robertem Nerudou, Ph.D., advokátem, AK Havel, Holásek & Partners s.r.o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 6 As 113/2017 - 83 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017 č. j. 62 A 236/2016 - 91, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka řízení - Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže spočívajícím v provedení místního šetření v obchodních prostorách stěžovatelky dne 1. 11. 2016 a dne 10. 11. 2016 na základě pověření ze dne 20. 10. 2016 č. j. ÚOHS-39752/2016/852 a pověření ze dne 9. 11. 2016 č. j. ÚOHS-44820/2016/852 v rámci správního řízení vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S0633/2016/KD.
Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby soud určil, že shora vymezené místní šetření je nezákonné, aby soud zakázal vedlejšímu účastníkovi opakovat provedení místního šetření na základě zmíněných pověření nebo obsahově podobného pověření v rámci tohoto řízení a konečně, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi vydat stěžovateli kopie obchodních záznamů pořízené při místním šetření. Kasační stížnost stěžovatelky byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno uvést, že argumenty stěžovatelky se podrobně zabýval krajský soud i Nejvyšší správní soud a dle názoru Ústavního soudu se s nimi oba soudy vypořádaly způsobem, ve kterém nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatelky.
Spor se v zásadě vede o míru konkrétnosti příkazu k místnímu šetření, resp. o výklad § 21f odst. 5 ZOHS. Z hlediska referenčního rámce přezkumu ze strany Ústavního soudu, tj. z pohledu ochrany ústavně zaručených práv stěžovatelky, k jejichž porušení mělo dojít provedením místního šetření, je klíčové posoudit, zda opravdu bylo provedení místního šetření způsobilé ústavní práva stěžovatelky porušit.
Z napadeného rozhodnutí krajského soudu, jakož i dokumentů přiložených k ústavní stížnosti se podává, že oznámením o zahájení správního řízení ze dne 20. 10. 2016 bylo zahájeno správní řízení sp. zn. ÚOHS-S0633/2016/KD ve věci možného porušení § 3 odst. 1 ZOHS a čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie, jehož účastnicí byla mj. i stěžovatelka. Porušení citovaných ustanovení bylo spatřováno v "jednání ve vzájemné shodě a/nebo dohodě účastníků správního řízení, případně s dalšími soutěžiteli, spočívající v rozdělení trhu, zákazníků, a zakázek na přepravu zboží, v cenové koordinaci a ve výměně citlivých informací, při poskytování přepravních a zasilatelských služeb ucelenými nákladními vlaky, zejména v rámci projektu uceleného nákladního vlaku "Italia Express", včetně poskytování souvisejících přepravních a zasilatelských služeb při přemístění zboží do stanice jeho nakládky na ucelený vlak a při přemístění zboží ze stanice vykládky do místa určení".
V pověřeních k místnímu šetření (ze dne 20. 10. 2016 a ze dne 9. 11. 2016) bylo tvrzené porušení právních předpisů formulováno obdobně, přičemž účelem místních šetření mělo být prověření obchodních záznamů a zajištění podkladů k vymezenému předmětu správního řízení.
Z hlediska porušení ústavně zaručených práv je možno přisvědčit tvrzení krajského soudu, že musí existovat proporcionální vztah mezi rozsahem podezření, rozsahem pověření a rozsahem samotného šetření, přičemž pokud takovýto proporcionální vztah neexistuje, je třeba zkoumat, nakolik se takový stav na průběhu a výsledku místního šetření k újmě soutěžitele (v konkrétním případě k újmě stěžovatelky) reálně projevil.
Nelze považovat za svévolný či protiústavní výklad krajského soudu, který dovodil, že místní šetření proběhla v situaci, kdy vedlejší účastník měl zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že hospodářská soutěž může být narušena protisoutěžním jednáním, i o tom, o jaké protisoutěžní jednání se může jednat, a to jak typově (jednání kartelové), tak věcně (rozdělení trhu, zákazníků a zakázek na přepravu zboží v rámci přeshraniční nákladní železniční přepravy pomocí tzv. ucelených vlaků "Italia Express").
Lze sice souhlasit s tím, že použití slova "zejména" při vymezení předmětu kontroly, resp. místního šetření mohlo vést hypoteticky k provedení místního šetření jdoucího nad rámec konkrétních podezření, podstatné však je, že místním šetřením v nyní posuzovaném případě k této situaci nedošlo. Jak na základě skutkových zjištění dovodil krajský soud, použití slova "zejména" se v rozsahu samotného šetření nikterak neprojevilo, a nemohlo stěžovatelku na jejích právech z důvodu uvedené neurčitosti zasáhnout. Místní šetření bylo směřováno výlučně k ucelenému nákladnímu vlaku "Italia Express" a veškeré podklady, které byly vedlejším účastníkem při místním šetření opatřeny, se vztahovaly právě k tomuto ucelenému nákladnímu vlaku.
Z pohledu ochrany ústavně zaručených práv stěžovatelky je tak nutno přisvědčit správním soudům, že pokud rozsah provedeného místního šetření odpovídal relevantním zjištěním zakládajícím podezření z kartelového jednání, resp. pokud rozsah těchto šetření nepřesáhl rozsah podezření odůvodněný konkrétními zjištěními vedlejšího účastníka, nemohlo dojít provedeným místním šetřením k porušení práv stěžovatelky.
Soudy se též dostatečně vypořádaly s tvrzením stěžovatelky ohledně práva na účinnou obhajobu, resp. spravedlivý proces, přičemž klíčové opět je, že nad rámec projektu uceleného nákladního vlaku "Italia Express" vedlejší účastník po stěžovatelce žádnou součinnost nepožadoval a nad rámec tohoto projektu tak ani nebylo žádné procesní obrany stěžovatelky třeba. Opět nelze vycházel z toho, že by k tomu teoreticky dojít mohlo, podstatný je skutečný rozsah zásahů do práv stěžovatelky.
Samotná hypotetická možnost, že k širšímu rozsahu místního šetření, resp. k širší požadované součinnosti mohlo dojít, sama o sobě nezpůsobuje protiprávnost místního šetření, které nevybočilo z mezí daných relevantními podklady dokládajícími konkrétní (a v příkazu k místnímu šetření specifikované) podezření z protiprávního (kartelového) jednání stěžovatelky.
Z pohledu práva na spravedlivý proces nelze napadeným soudním rozhodnutím ničeho vytknut, stěžovatelčina procesní práva nebyla v soudním řízení jakkoli dotčena, procesní pochybení ze strany soudů nejsou stěžovatelkou namítána vyjma tvrzeného nedostatečného zdůvodnění, resp. vypořádání se s argumentací stěžovatelky. Těmto námitkám však Ústavní soud nemůže přisvědčit.
Nejvyšší správní soud se dostatečně vypořádal s evropskou judikaturou (srov. body 16 - 18, 20 - 22 napadeného rozhodnutí NSS), resp. se nedopustil tvrzené dezinterpretace rozhodnutí ESLP ve věci Delta pekárny. Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí krajského soudu uzavřel, že krajský soud zkoumal místní šetření s ohledem na jeho přiměřenost, rozsah i délku, čímž provedl přezkum v intencích požadovaných pro ex post přezkum ze strany ESLP mj. právě v rozsudku Delta pekárny (bod 19). Tomuto závěru opět není možno z ústavního pohledu ničeho vytknout.
Z hlediska tvrzeného porušení práva na soukromí, resp. obydlí při provádění místního šetření, které dle tvrzení stěžovatelky správní soudy nesprávně posoudily a neposkytly stěžovatelce ochranu, nezbývá než zopakovat, že podezření z porušení pravidel hospodářské soutěže i pověření k místnímu šetření bylo formulováno relativně určitě, nešlo o žádné "bianco zmocnění" umožňující zajištění jakýchkoli dokladů či podkladů u stěžovatelky, přičemž nevhodná formulace spočívající v použití slova "zejména" se nijak do postupu při místním šetření nepromítla. Tím též nebylo nijak dotčeno ani právo na účinnou procesní obranu, která ze strany stěžovatelky mohla být směřována právě ke konkretizovaným podezřením (souvisejícím s uceleným nákladním vlakem "Italia Express").
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že přísnost požadavků kladených na zdůvodnění konkrétního zásahu do soukromí, resp. obydlí musí korespondovat s intenzitou tohoto zásahu. Z hlediska intenzity zásahu do soukromí a obydlí je nepochybně rozdíl mezi domovní prohlídkou učiněnou vůči fyzické osobě v jejím obydlí (tj. v místě, kde realizuje svůj skutečný soukromý a rodinný život) a místním šetřením učiněným vůči právnické osobě např. v jejím sídle. Pokud je již judikaturou připuštěno, že i právnické osoby jsou nositelkami základního práva na soukromí a obydlí, které může být zasaženo např. místním šetřením či domovními prohlídkami, je nutno dodat, že povaha tohoto zásahu nikdy není s ohledem na podstatu pojmu soukromý a rodinný život natolik intenzivní, jako v případě obdobných zásahů vůči jednotlivcům (fyzickým osobám) v jejich obydlí.
Touto optikou pak musí být ze strany Ústavního soudu posuzována i přísnost požadavků kladených na orgány veřejné moci při zásazích do soukromí, přičemž tato přísnost by měla korespondovat právě intenzitě zásahu do ústavně chráněného práva. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a v obou napadených rozhodnutích nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu