Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. L., zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2022 sp. zn. 9 To 223/2022 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno ze dne 24. května 2022 č. j. NCOZ-1894-712/TČ-2022-417604-F, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno (dále jen "policejní orgán") byla ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, alinea první trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3, písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, zajištěna jako náhradní hodnota podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu bytová jednotka ve vlastnictví stěžovatelky (dále též "nemovitost"). Manžel stěžovatelky měl plnit v rámci organizované zločinecké skupiny roli koordinátora a vedoucího člena, v období od července 2019 do srpna 2021 měla být organizovanou zločineckou skupinou zkrácena daň ve výši 22 917 948,50 Kč. V rámci vyšetřování bylo zjištěno, že stěžovatelka nabyla bytovou jednotku kupní smlouvou ze dne 16. října 2019 za kupní cenu ve výši 3 100 000 Kč, která byla zcela uhrazena před podpisem smlouvy, a to dvěma bankovními převody z účtu stěžovatelky ze dne 11. prosince 2018 ve výši 1 200 000 Kč a ze dne 31. května 2019 ve výši 1 450 000 Kč a několika hotovostními platbami předanými prodávající straně manželem stěžovatelky. Policejní orgán konstatoval, že má sice pochybnosti o legálním nabytí peněžních prostředků, které byly použity ke koupi bytu, nicméně vzhledem k termínu jednotlivých plateb je nemůže považovat za výnos z vyšetřované trestné činnosti a byt je nutno považovat za legálně nabytý. Jelikož na účet stěžovatelky byly v období od července 2019 do 28. března 2022 vloženy prostřednictvím bankomatu nebo na přepážce banky peněžní prostředky v celkové výši 4 466 000 Kč, lze se podle policejního orgánu domnívat, že stěžovatelka se podílela na spotřebování výnosů z trestné činnosti, neboť vyhodnocením majetkových poměrů jejích a jejího manžela bylo zjištěno, že jejich výdaje značně převyšují jejich legální příjmy. Policejní orgán z těchto důvodů přistoupil k zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti.
2. Ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu stěžovatelka tvrdila, že peněžní prostředky na koupi nemovitosti získala od své movité matky, nemovitost nabyla do svého výlučného vlastnictví před uzavřením manželství v době, kdy trestná činnost neprobíhala, a namítala absenci odůvodnění jejího tvrzeného podílení se na spotřebování výnosů z trestné činnosti.
3. V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelčina stížnost zamítnuta, neboť krajský soud hodnotil postup policejního orgánu jako legitimní a logický, odpovídající reálnému zhodnocení shromážděných důkazů. K námitkám stěžovatelky krajský soud uvedl, že již v době uzavření kupní smlouvy byla s budoucím manželem ve vážném partnerském vztahu (část kupní ceny uhradil manžel v hotovosti) a kromě toho své tvrzení ohledně daru od matky nijak nedoložila. Co se týče námitky stěžovatelky, že nepožívala výnosů z trestné činnosti, krajský soud konstatoval, že je prakticky nereálné, aby stěžovatelka jako manželka obviněného nepožívala ničeho z výnosů z trestné činnosti, když právě tyto prostředky tvořily převážnou část příjmů jejich domácnosti, jak dokládá detailní analýza jejich bankovních účtů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo v rovnosti řízení a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny.
5. Stěžovatelka předně namítá, že je omezena v dispozici se svým majetkem, který nabyla před uzavřením manželství s obviněným a v době předcházející vyšetřovanému období.
6. Stěžovatelka tvrdí, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, jakou měrou se měl její manžel na trestné činnosti podílet a jakou měrou se měl podílet na údajném zisku. Podle stěžovatelky lze k zajištění náhradní hodnoty přistoupit jen tehdy, pokud lze z prováděných úkonů trestního řízení učinit závěr, že existoval výnos z trestné činnosti, který již z objektivních důvodů nelze vydat, odejmout či zajistit; taková úvaha však v napadených rozhodnutích chybí.
7. Stěžovatelka vytýká napadeným rozhodnutím absenci odůvodnění, že by byla osobou, která má povinnost strpět zajištění původní věci. I kdyby manžel hradil některé běžné výdaje rodiny, nelze uzavřít, že se tak dělo z výnosů z trestné činnosti.
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osob, proti nimž se řízení vede. Mohly si tedy samy ověřit tvrzení stěžovatelky o původu peněžních prostředků ke koupi bytu. Ty získala stěžovatelka od své matky jako výnos z prodeje její nemovitosti v Bělorusku, což stěžovatelka dokládá čestným prohlášením svým a své matky a kupní smlouvou.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a související zásadu své zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Možnost ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak třeba vykládat restriktivně. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může projevit pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou závěry rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu představují opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Zároveň však Ústavní soud ve svých rozhodnutích připomíná, že jde o prostředek dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejedná se tedy o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku" podle odst. 2 citovaného ustanovení.
12. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů vychází Ústavní soud ze smyslu a účelu těchto opatření. Institut zajištění náhradní hodnoty napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality. Jeho podstatou není odejmutí majetkových prostředků majiteli, ale toliko omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou trestnou činností.
13. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za protiústavní zásah vlastnických práv (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 2485/13
ze dne 2. prosince 2013).
14. O zajištění majetku lze rozhodnout, pokud skutkový stav poskytuje podklad pro právní závěr, že předmětná věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Nelze-li zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota. Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, řádně odůvodněný skutkovými okolnostmi, postačuje. V dané souvislosti je nezbytné zohlednit, že na počátku trestního řízení, kdy je nutno získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jak jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Právní názor, že majetkové hodnoty mají uvedenou povahu, tedy nemusí být prokazatelný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný (viz např. nález ze dne 30. ledna 2008
sp. zn. II. ÚS 642/07
). Ústavní soud při rozhodování o zajištění prostředků nechává orgánům činným v trestním řízení značnou míru diskrece, neboť mají bližší znalosti o konkrétních okolnostech daného případu a lépe mohou vyhodnotit, zda zajištění je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení.
15. K námitce stěžovatelky, že policejní orgán nijak nespecifikoval manželův výnos z trestné činnosti a důvod, proč jej nelze vydat, odejmout či zajistit, odkazuje Ústavní soud na napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění je výslovně uvedeno, že se zatím nepodařilo zdokumentovat, jak konkrétně stěžovatelčin manžel naložil s výnosem z trestné činnosti, lze však důvodně předpokládat, že jej minimálně zčásti spotřeboval pro pokrytí svých výdajů a výdajů své rodiny. Ústavní soud podotýká, že v této fázi řízení není nutné, aby byla prokázána konkrétní výše výnosů, neboť takový postup by sám o sobě popíral smysl a účel přípravného řízení, kdy orgány činné v trestním řízení vycházejí jen z určitých indicií a domněnek a kdy v této fázi řízení nemohou mít naprostou jistotu o samotném spáchání trestného činu, a tedy i výnosech z trestné činnosti. Policejní orgán v napadeném rozhodnutí podrobně popsal trestnou činnost organizované zločinecké skupiny, která je předmětem prováděného prověřování a na níž se měl stěžovatelčin manžel podílet, a vyčíslil výši zkrácené daně. Stěžovatelčin manžel se měl trestné činnosti dopouštět ve spolupachatelství, z čehož vyplývá, že za případný trestný čin odpovídá, jako by jej spáchal sám (srov. § 23 trestního zákoníku), takže mu lze přičíst celý výnos z této trestné činnosti.
16. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky ohledně absence odůvodnění, jak se na výnosech z trestné činnosti měla podílet ona sama. Policejní orgán v napadeném rozhodnutí provedl analýzu bankovního účtu stěžovatelky, vložených hotovostních plateb a jejích legálních příjmů a dospěl k logickému závěru, že se stěžovatelka na spotřebování výnosů z trestné činnosti mohla podílet. Z dlouhodobě získávaných výnosů z trestné činnosti mohou těžit i osoby žijící s pachatelem ve společné domácnosti a zajištění tak může směřovat i proti majetku těchto osob. Ústavní soud v minulosti uvedl, že pojem výnos lze chápat jako jakékoliv obohacení z páchané trestné činnosti (usnesení
sp. zn. II. ÚS 369/15
ze dne 17. února 2015).
17. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu důkazy ohledně zdroje finančních prostředků na koupi předmětné nemovitosti na podporu svého tvrzení, že nemovitost nabyla legálně. K tomu Ústavní soud podotýká, že policejní orgán měl sice pochybnosti o původu peněžních prostředků ke koupi nemovitosti, v napadeném rozhodnutí však výslovně uvedl, že za současného stavu trestního řízení považuje byt za legálně nabytý. Skutečnost, že stěžovatelka nabyla předmětnou nemovitost legálně, však nemůže nic změnit na její povinnosti strpět její zajištění, neboť policejní orgán dospěl k odůvodněnému závěru, že se mohla podílet na spotřebování výnosů z trestné činnosti.
18. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (např. nález
sp. zn. III. ÚS 405/03
ze dne 23. února 2006). Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněná a je z nich bez obtíží seznatelná existence okolností, z nichž lze dovodit splnění předpokladů pro zajištění náhradní hodnoty. Rozhodující orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna libovůle, která by svědčila o dotčení tvrzených práv stěžovatelky. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu