Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 128, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. června 2024 č. j. 60 Co 127/2024-121 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. února 2024 č. j. 11 C 86/2023-77, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a K. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi od data, kdy úspěšně dokončil studium na střední škole, nejpozději však od 1. 9. 2021 (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšími účastníkovi náklady řízení ve výši 12 390,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 031,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II).
4. Krajský soud shledal, že v posuzované věci vedlejší účastník dokončil středoškolské studium ve školním roce 2020/2021 a byl pro akademický rok 2021/2022 přijat na Vysokém učení technické v Brně (dále jen "VUT") do studijního oboru informační bezpečnost, jejž však úspěšně nedokončil, jelikož se mu nepodařilo získat dostatečný počet kreditů pro postup do dalšího ročníku. V následujícím akademickém roce 2022/2023 studoval vedlejší účastník na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně (dále jen "UTB"), obor procesní inženýrství, avšak od akademického roku 2023/2024 se vrátil opětovně k původně studovanému oboru na VUT, kdy aktuálně řádně dokončil 1.
ročník studia tím, že absolvoval všechny zápočty a zkoušky, bylo mu započteno celkem 48 kreditů a dalších 15 kreditů mu bylo uznáno. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu lze dospět k závěru, že se vedlejší účastník od skončení středoškolského studia až doposud soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole, a že vedlejšího účastníka nelze zařadit do kategorie "věčného studenta". Krajský soud neodhlédl od skutečnosti, že vysokoškolské studium je zpravidla mnohem náročnější oproti dřívějšímu studiu, obzvláště pokud jde o studium technických oborů.
Rovněž systém vysokoškolského studia včetně sběru potřebných kreditů je odlišný oproti dřívějšímu vzdělávání, na který se musí student přizpůsobit. Krajský soud se nadto domnívá, že "mladý člověk má právo šlápnout takříkajíc vedle", aniž by byl "sankcionován" tím, že mu bude automaticky odňata vyživovací povinnost, když se mu něco nepodaří, podstatné je, zdali jsou zde znaky cílevědomosti a soustavnosti, což u vedlejšího účastníka naplněno je. Vedlejší účastník nestřídal zcela nahodilé obory, nýbrž za tři roky vysokoškolského studia vystřídal pouze dva obory, kdy oba jsou technického zaměření, tedy předpokládají vysokou šanci na dobré uplatnění na trhu práce.
Je tak správný závěr okresního soudu, že nárok na výživné nezanikl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že u studia vedlejšího účastníka není naplněn znak soustavnosti a cílevědomosti studia, který je nezbytný k tomu, aby bylo možno po stěžovateli spravedlivě požadovat plnění vyživovací povinnosti. Obecné soudy se tedy napadenými rozhodnutími odchýlily od konstantní judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje. Stěžovatel se dále domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že uvedené soudy rozhodly zcela nepředvídatelně a narušily legitimní očekávání a právní jistotu i v otázce náhrady nákladů řízení. Stěžovatel vedl řízení o zániku své vyživovací povinnosti vůči své dceři K. M. - z rozsudku krajského soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 58 Co 308/2019-52 nabyl legitimní očekávání, že nebude v aktuální věci zavázán k náhradě nákladů řízení protistraně. Jeho očekávání se ovšem ukázala jako lichá, neboť mu byla stanovena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. Napadené rozsudky obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, přičemž svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů, že v případě stěžovatele se nejedná o tzv. věčného studenta, pročež na posuzovanou věc nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu, podle které jestliže studium nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 ). Tomu totiž v posuzované věci nedochází.
11. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
12. Z hlediska námitek stěžovatele vůči jemu stanovené povinnosti hradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení Ústavní soud shledává, že spor o náklady řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98 , ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98 , ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]; proto v předchozí části odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. otázky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
13. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. I zde Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 , ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 , ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech obecných soudů i stran nákladů řízení (zejména srov. body 13 až 15 napadeného rozsudku krajského soudu) nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
14. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, při rozhodování o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich mezí. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právní závěr obecných soudů není nikterak extrémní či nesouladný s rozhodovací praxí obecných soudů v obdobných věcech.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu