Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. P. a 2. nezletilého M. P., zastoupených Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou, sídlem nám. Soukenné 115/6, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. července 2023 č. j. 36 Co 184/2023-319 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 31. května 2023 č. j. 0 P 78/2023-280, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a A. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se 1. stěžovatelka (dále též "matka" nebo "stěžovatelka") a 2. stěžovatel (dále též "nezletilý") domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením uložil matce zaplatit pokutu za neuskutečněné styky vedlejšího účastníka (dále též "otec") s nezletilým ve dnech 3. 2. 2023, 17. 2. 2023, 3. 3. 2023, 10. 3. 2023, 17. 3. 2023, 31. 3. 2023 a 12. 5. 2023 ve výši 1 000 Kč za každý takto neuskutečněný styk, tedy v celkové výši 7 000 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení na účet okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu ve výroku I mění tak, že matce se ukládá pokuta za nepředání nezletilého do péče otce ve dnech 31. 3. až 7. 4. 2023 a 12. 5. až 19. 5. 2023 ve výši 2 500 Kč za každé neuskutečněné předání, tedy v celkové výši 5 000 Kč, kterou je matka povinna zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet okresního soudu, a dále tak, že matce se pokuty za nepředání nezletilého do péče otce v termínech s počátky 3. 2. 2023, 17. 2. 2023, 3. 3. 2023, 10. 3. 2023 a 17. 3. 2023 neukládají (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Krajský soud shledal, že za situace, kdy je upravena symetrická péče matky a otce o nezletilého si matka nemůže přisvojovat rozhodování o tom zda, kdy a za jakých podmínek nezletilý přejde do péče otce. Symetrická střídavá péče matky a otce, jak vyplývá z rozsudku krajského soudu ze dne 21. 12. 2022 č. j. 36 Co 218/2022-198, byla totiž nařízena právě z toho důvodu, aby byla rozdílná výchovná působení matky a otce na nezletilého a jeho sourozence vyrovnána. Názor nezletilého byl zjištěn pohovorem s ním, přičemž důvody, pro které nebylo rozhodnuto zcela v souladu s jeho přáním, byly ústavně konformním způsobem v odůvodnění tohoto rozsudku vysvětleny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16.
5. 2023 sp. zn. I. ÚS 900/23 ; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Uložení pokuty matce tedy nepředstavuje násilnou změnu projevu vůle nezletilého všemi prostředky, jak má na mysli nálezová judikatura Ústavního soudu, ale ekonomické působení na matku, aby zanechala tohoto nesprávného postupu. Okresní soud sice nepostupoval správně, když napadené usnesení nezaslal nezletilému na vědomí, ale tato vada neměla vliv na správnost či nesprávnost rozhodnutí okresního soudu, zvláště když jde o specifické řízení o výkon rozhodnutí o péči, jehož účelem je přimět povinného (v tomto případě matku) k plnění soudního rozhodnutí o péči nebo o styku.
5. Stěžovatelé zejména namítají, že obecné soudy nezjistily aktuální skutkový stav, který by odůvodňoval jejich rozhodnutí; v rozporu se zákonem aplikovaly § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Současně poukázaly na to, že ačkoliv si (již z předchozího řízení) mohly být vědomy, že vůle nepřejít do péče otce vychází z projevené vůle nezletilého, který dosáhl v sankcionovaných termínech již věku 15 let, k jeho názoru nepřihlédly a nezajistily jeho participační práva. Zároveň obecné soudy zasáhly do rodinného života obou stěžovatelů a navíc nerespektovaly nejlepší zájem dítěte.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (sc. 1. stěžovatelkou), která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého (sc. 2. stěžovatele) nebyly splněny procesní předpoklady, protože v posuzované věci proti sobě stojí zájmy rodičů vůči nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Z důvodu vymezených dále (tj. z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti a z důvodu toho, že samotný předmět řízení se nezletilého přímo nedotýká, jelikož jde toliko o pokuty ukládané matce za neuskutečněné předání) však Ústavní soud v tomto konkrétním řízení opatrovníka nezletilému nejmenoval, jelikož by to na výsledku řízení nemohlo změnit ničeho.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je vůči stěžovatelce zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
12. Napadená usnesení vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
13. Oba soudy se náležitě vypořádaly s tvrzením stěžovatelky o vině na straně otce a o tom, jak pobyt nezletilého u otce probíhá, a to včetně nevole nezletilého tyto pobyty realizovat. Na tomto místě nutno připomenout závěr Ústavního soudu, který vyslovil ve věci stanovení péče o nezletilého, v usnesení ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 900/23 , podle kterého "Nelze se také ztotožnit s námitkou stěžovatelky o nezohlednění názorů nezletilých. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že právě za situace, kdy výchovná působení rodičů jsou zásadně rozdílná a tyto rozdíly v průběhu řízení stále více vycházely najevo, nelze vycházet pouze z jejich přání, ale vycházet i z výše uvedené skutečnosti.".
Ústavní soud shledává, že nerespektuje-li matka pravomocné rozhodnutí obecných soudů o symetrické střídavé péči matky a otce, jak vyplývá z rozsudku krajského soudu ze dne 21. 12. 2022 č. j. 36 Co 218/2022-198, který Ústavní soud shledal ústavně konformním, přičemž následně je toto jednání matky stiženo pokutou za nepředání nezletilého do péče otce, když uložení takovéto sankce je logicky a srozumitelně odůvodněno, není žádného důvodu, aby Ústavní soud takovýto postup obecných soudů shledal neústavním, a to zvláště za situace, kdy obecné soudy přitom jednoznačně respektovaly ústavně zaručená rodičovská práva podle čl.
32 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Krajský soud se pak ústavně konformním způsobem a s odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu též vypořádal s participačním právem nezletilého. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části - tj. v ústavní stížnosti nezletilého (viz sub 7) jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu