Přípustnost hodnocení jediného důkazu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky J. B., zastoupené JUDr. Z. K., za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Okresního soudu v Pardubicích a vedl. účastníka P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43 se zrušují. Odůvodnění. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 8 C 175/93, byla zamítnuta její žaloba na zrušení kupní smlouvy, uzavřené dne 29. 11. 1962 a registrované bývalým státním notářstvím v Pardubicích dne 20. 2. 1963 pod číslem registrace P. R. 62/63 a to v části, kterou byly stěžovatelkou na tehdejšího kupce bezplatně převedeny zemědělské pozemky, a to p.
č. 367/4 v kat. území Chýšť, p.č. 413/19 v kat. území Kasaličky a p. č. 381/3 v kat. území Voleč. Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54, k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích potvrdil. Stěžovatelka svůj nárok opírala o znění § 8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, kde namítala, že zemědělské pozemky kupující straně neprodala, ale že na nátlak notáře byly na kupujícího převedeny bezplatně v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu k níž pozemky patřily.
Původní žaloba směřovala proti J. K., P. K. a P. K., byla však po vyjasnění situace, zvláště s přihlédnutím k usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 7. 1994, č. j. D 997/93-21-17, v projednávání dědictví po zemřelém F. K., nar. 10. 5. 1949 a zemřelém dne 23. 5. 1993, omezena pouze na P. K., která se stala jedinou vlastnicí restitučně uplatněných nemovitostí. Okresní soud v Pardubicích pod bodem I. svého rozsudku ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43, proti dvěma prvým žalovaným řízení zastavil.
Odvolání stěžovatelky směřovalo proti zamítnutí návrhu na zrušení části kupní smlouvy ze dne 29. 11. 1962, obsaženému v části II. rozsudku a proti části III. o nákladech řízení. Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43, Ústavní soud zjistil, že soud připustil, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle zák.č. 229/1991 Sb., ale že se jí v řízení nepodařilo prokázat, že tyto pozemky převedla na právního předchůdce žalované bezúplatně. Pozemky byly převedeny kupní smlouvou a z této kupní smlouvy vyplývá, že předmětem prodeje byly vedle domu i zemědělské pozemky, které jsou předmětem řízení, a to za ujednanou kupní cenu 10.
000 Kč. S ohledem na ustanovení § 134 o. s. ř., který je v rozsudku celý citován, měl soud za prokázané, že uvedené údaje o kupní smlouvě jsou pravdivé, neboť nebyl prokázán opak.
Sama stěžovatelka i její matka, slyšená jako svědkyně, shodně uvedly, že kupní cena dohodnutá mezi účastníky kupní smlouvy ze dne 29. 11. 1962, se týkala pouze domu č. p. 4 ve Volči a nikoli zemědělských pozemků. Sama dovozuje však dále, že stěžovatelka před soudem uvedla, že notář navrhl, aby předala spolu s domem i zemědělské pozemky, což stěžovatelka učinila a potvrdila svým podpisem na notářském zápisu o kupní smlouvě. Proto soud I. stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. o bezúplatném převodu zemědělských pozemků na povinnou osobu osobou oprávněnou a z tohoto důvodu žalobu zamítl.
Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Pardubicích spis sp. zn. 8 C 175/93 a současně jej požádal o vyjádření k ústavní stížnosti. Soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. V odvolání stěžovatelka do rozsudku soudu I. stupně namítla, že právní závěr soudu I. stupně neodpovídá dosavadnímu řízení a zvláště provedeným důkazům. Vytkla soudu, že nesprávně vyvodil z její výpovědi, že vědomě prodala za dohodnutou cenu zemědělské pozemky, což vůbec nebylo pravdivé, neboť chyběla zde její vůle k projevu prodeje.
Ustoupila pouze naléhání notáře, který jí rovněž nenavrhoval prodej, nýbrž bezplatný převod. Dvě osoby mluvily pro stěžovatelku, proti nikdo. V tomto řízení navrhla stěžovatelka ještě výslech svědka J.
V. Tento důkaz soud nepřipustil. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. dubna 1997 Ústavní soud zjistil, že zástupce žalobkyně přednesl své odvolání, poukázal na praxi zemědělských družstev a navrhl soudu zrušení rozsudku. Žalobkyně odkázala na přednes svého právního zástupce a po poradě s přerušením jednání byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek. Žádné zjišťování a dokazování odvolací soud neprováděl. Podle citovaného protokolu jednání začalo v 10,00 h. a skončilo v 10,20 h. V odůvodnění rozsudku potom odvolací soud konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a protože se s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry ztotožňuje, plně na ně odkazuje.
Uvedl znovu citaci ustanovení § 8 odst.3 zákona o půdě a dospěl k závěru, že pojmy "bezúplatné převedení" a "darování" znamenají totéž, jsou pouze vyjádřeny jinými slovy. K ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů může dojít pouze v případech, je-li stěžovatelem tvrzeno, že došlo k porušení jeho ústavních práv a splnil-li podmínky ustanovení § 72 odst.1 písm. a) a odst.2 - 4 zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění. Protože nebyl dán důvod k odmítnutí stížnosti podle § 43 zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění, byl Ústavní soud nucen zkoumat, zda došlo k porušení čl.
90 Ústavy, který má vazbu na ustanovení čl. 36 odst.1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jak ve své stížnosti uvedla stěžovatelka. V projednávané věci se v případě stěžovatelky jednalo o uzavření smlouvy na budovu, ke které v restituci požadované zemědělské pozemky náležely.
Jednalo se o převod zemědělské usedlosti, kde přední část byla obytná a druhá část byla zemědělského určení, i když byla stavebně s obytnou částí spojena. V této druhé části se nacházely chlévy, na to navazovala stodola a v zemědělském areálu usedlosti byl postaven špejchar a další chlév. Polnosti, o které požádala restituentka, se v té době nacházely v obhospodařování JZD, bez nich však dříve nebyla myslitelná funkčnost zemědělské usedlosti. Notářský zápis bývalého státního notářství v Pardubicích ze dne 29.
11. 1962, č. j. NZ 606/62, N 916/62 při identifikaci všech nemovitostí v kapitole I. uvádí, že nemovitosti jsou kupujícímu prodávající prodány se všemi stavebnostmi, se vším zákonným příslušenstvím a se všemi právy a břemeny v mezích, jak je sama prodávající držela a užívala. Kromě domu č. p. 4 ve Volči se stavební p. č. 28 a p. č. 50, 51 a 54 - zahrady obsahoval výčet nemovitostí i výše uvedené polnosti, o které se uchází restituentka. Za všechny tyto nemovitosti, stavební parcelu a zahrady byla stanovena kupní cena 10.000 Kč. Pro stanovení ceny nebyl proveden jakýkoli znalecký odhad.
Žádný z obou rozhodujících soudů neprovedl důkaz znaleckým posudkem, aby se přesvědčil, zda tato cena může v sobě zahrnovat i cenu za polnosti. Vyrovnat se s touto zásadní problematikou odkazem na znění § 134 o. s. ř., a uznat pravdivost citované kupní smlouvy, aniž by byl proveden jakýkoli důkaz této pravdivosti je zavádějící a nesprávný. Sama "kupní smlouva" není jen smlouvou kupní, neboť v sobě obsahuje dar ve výši 10. 000 Kč pro nezletilého syna (13 let), pro něhož byly nemovitosti zakoupeny rodiči.
V části VI. smlouvy je uvedeno, že mu poskytují darem kupní cenu na zaplacení nemovitosti a z tohoto titulu si pro sebe vyžádali právo jejich doživotního a bezplatného užívání. Soudům musí již být známa tehdejší "Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č.j. 61 516/64-M2-práv.)", která petrifikovala dosavadní stav, kdy byli prodávající nuceni převádět na stát nebo na kupujícího zemědělské pozemky v případě, když chtěli na ně převést budovu, ke které tyto pozemky patřily.
( Pl. ÚS 16/93 ). Nejednalo se tedy o smlouvu kupní, nýbrž, jak byl pro podobné smíšené akty tehdy používaný termín, o smlouvu postupní. Výraz "postupní" vyjadřoval prioritu státu při ochraně výrobního potenciálu zemědělské půdy. Nelze také souhlasit se zjednodušeným právním názorem odvolacího soudu, že výraz "darování" a "bezúplatný převod" znamenají totéž. Výraz "převedení" je daleko širší než "darování". Převedení se může uskutečnit různými způsoby : koupí, výměnou, darováním, dohodou při vypořádání BSM a nyní také samostatným titulem podle zák. č. 229/1991 Sb. - bezúplatným převodem.
Tento institut byl zákonodárcem volen úmyslně, neboť tímto způsobem přecházela za totality do státního nebo družstevního majetku převážná většina zemědělského majetku. Stručně řečeno jinak, jakkoli Ústavnímu soudu v důsledku zásady nezávislosti obecných soudů upravené v čl. 82 Ústavy nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, dospěl v dané věci k závěru, že za situace, kdy v době uzavření předmětné kupní smlouvy 20. 2. 1963 bylo již vlastnictví k pozemkům v užívání zemědělských družstev devastováno v takové míře, že účastníci smluvních vztahů při převodu ve skutečnosti o nich ani vážněji neuvažovali, respektive k němu neměli důvody jak o tom svědčí shora citovaná instrukce představující jakýsi smluvní přímus či smluvní donucení stran takových pozemků převáděných v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, kterou byl tento proces devastace završen, nelze pouze na základě výpovědi samotné stěžovatelky věrně odrážející situaci popsanou shora, dospět k závěru, že nešlo o skutkovou podstatu dle § 8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. bezúplatného převodu, a to s tím důsledkem, že takové hodnocení jediného důkazu nemá nic společného s § 6 o.
s. ř. ukládajícím soudu zjistit skutečný stav věci ani ustanovením § 132 o. s. ř., dle něhož soudy hodnotí důkazy sice podle své úvahy, ale nikoli účelově či libovolně. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že oba rozhodující soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu práv stěžovatelce, čímž porušily ustanovení čl. 90 - věta prvá Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny. Spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušil Ústavní soud i v eneunciátu uvedený rozsudek soudu I. stupně, neboť tímto rozsudkem došlo také k porušení ústavnosti
(§ 82 odst.3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Pro úplnost je třeba uvést, že novelizací zákona č. 229/1991 Sb. zákonem č. 30/1996 Sb. došlo dnem 9. 2. 1996, m. j. k rozšíření § 8, takže odstavec, vztahující se na projednávanou věc, má nyní číslo 4 a nikoli č. 3.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. června 1998