Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti ART Capital, a. s., sídlem Jungmannovo náměstí 770/8, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Zuzanou Šimákovou, advokátkou, sídlem Jungmannovo náměstí 770/8, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2024 č. j. 69 Co 216/2024-67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. května 2024 č. j. 34 Nc 2372/2024-11, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. Pro arte, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., sídlem Tržiště 366/13, Praha 1 - Nové Město, 2. ART Capital Gallery s. r. o., sídlem Jungmannovo náměstí 770/8, Praha 1 - Nové Město a 3. Livebid s. r. o., sídlem Příčná 1892/4, Praha, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, vydaných v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce (v původním řízení v postavení odpůrkyně) uložil povinnost zdržet se nakládání se specifikovanými uměleckými předměty s výjimkou jejich vydání 1. vedlejší účastnici (v původním řízení v postavení navrhovatelky); 2. vedlejší účastnici uložil povinnost zdržet se nabízení k prodeji specifikovaných uměleckých děl a 3. vedlejší účastnici uložil povinnost zdržet se nabízení k prodeji prostřednictvím internetového aukčního portálu livebid.cz specifikovaných uměleckých děl.
Soud prvního stupně dále uložil 1. vedlejší účastnici povinnost podat do 30. 6. 2024 soudu žalobu ve věci samé a povinnost uhradit soudní poplatek z podaného návrhu na nařízení předběžného opatření. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatelky ve vztahu k výroku ukládajícím povinnost uhradit soudní poplatek odmítl, v ostatních výrocích potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává principy judikatury Ústavního soudu týkající se přezkumu předběžných opatření. Tvrdí, že napadená usnesení jsou s těmito principy v rozporu a jsou projevem svévole. Tato pochybení mají konkrétně spočívat jednak v nesouladu závěrů obecných soudů s listinnými důkazy, v rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy a dále v tom, že soudy fakticky stěžovatelce neumožnily se k věci vyjádřit a procesně se proti nařízení předběžného opatření bránit. Stěžovatelka namítá, že podala blanketní odvolání s tím, že jej doplní do patnácti dní, avšak soud prvního stupně stěžovatelku k doplnění odvolání nevyzval a odvolací soud rozhodl bez dalšího přezkumu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Stěžovatelce lze přisvědčit, že Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že i předběžné opatření jako opatření prozatímní povahy může zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud však současně konstantně zdůrazňuje, že obsahem jeho přezkumu může být pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí o předběžném opatření. Konkrétně to znamená, že Ústavní soud posuzuje pouze to, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud však neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí obecných soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech případu.
6. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by mohl vést k jeho kasačnímu zásahu. Soud prvního stupně byl ve věci příslušný (ostatně to stěžovatelka ani nezpochybňuje) a jeho rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad. Napadená rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna. Tvrzení stěžovatelky o svévoli je založené pouze na její polemice se závěry soudů o existenci podmínek pro nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka opomíjí, že Ústavní soud není obecným soudem, resp. další přezkumnou instancí v systému soudnictví. Ústavněprávní argumentaci nelze nahrazovat pouhým spojením kritiky skutkových zjištění a právních závěrů soudů s ustanoveními Listiny či principy judikatury Ústavního soudu, jak je tomu právě v ústavní stížnosti.
7. Ústavněprávně relevantní není ani námitka stěžovatelky týkající se porušení jejího práva na soudní ochranu. Postup odvolacího soudu vycházející z aplikace zákonné úpravy nelze sám o sobě považovat za porušení pravidel spravedlivého procesu. Odvolací soud aplikoval zákonnou úpravu obsaženou v § 212a o. s. ř, která umožňuje přezkoumání usnesení, jež nemají povahu rozhodnutí ve věci samé bez doplnění odvolání a neuvedení konkrétních odvolacích důvodů. Takový postup má své odůvodnění v tom, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
Zatímní povaha předběžného opatření se v procesní rovině promítá také v § 214 o. s. ř., podle něhož není třeba nařizovat jednání v případech, kdy odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se tak v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní, neboť při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.
8. Závěrem lze uvést, že z napadených usnesení je zřejmé, že soud prvního stupně i soud odvolací se věcí dostatečně zabývaly. Oba soudy dostály i požadavku logického a přesvědčivého odůvodnění napadených rozhodnutí a Ústavní soud v nich neshledal nic, co by mohlo vést k jeho kasačnímu zásahu.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu