Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚpVZD Brno, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. června 2023 č. j. 8 PP 40/2023-38 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2023 č. j. 3 To 131/2023-49, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Dne 3. 5. 2023 podal stěžovatel žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Brně byla žádost zamítnuta a stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně rovněž zamítnuta.
Oba obecné soudy shodně uzavřely, že stěžovatel ze tří zákonných podmínek zakládající předpoklad pro podmínečné propuštění splnil první dvě, přičemž u třetí nenabyly soudy přesvědčení, že by byl naplněn předpoklad vedení řádného života. Dle městského soudu získal stěžovatel náhled na svou trestnou činnost až při podání žádosti o podmíněné propuštění. Soud proto vyjádřil pochybnosti, zda odsouzený myslí svoje prohlášení ohledně nápravy a náhledu na trestnou činnost vážně, a zda takto nečiní pouze za účelem dosažení jeho podmíněného propuštění.
S ohledem na stěžovatelem tvrzenou neexistenci majetku a dostatečného příjmu, pak dle soudu hrozí, že by se mohl opakovaně dopouštět trestné činnosti obdobného charakteru. Pro budoucí splnění podmínek podmíněného propuštění zdůraznil význam splácení škody a zamýšleného pracovního poměru. Krajský soud "podmínky" pro budoucí možné kladné rozhodnutí shrnul v bodu 6 napadeného usnesení. Nadto nastolil otázku, zda by nepříznivou finanční situaci stěžovatele nepomohlo vyřešit insolvenční řízení. Vyjádřil i obavu, aby výrazné zadlužení nevedlo stěžovatele k opakování trestné činnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že projevil respekt k trestnímu řízení a do výkonu trestu nastoupil dobrovolně a včas. Po celou dobu udržuje pravidelný kontakt s rodinou, přičemž doložil příslib práce v zaměstnaneckém poměru, a to jako obchodní zástupce u společnosti zabývající se prodejem instalačního materiálu, vodo -topo a ohřívačů vody. Stěžovatel je prvotrestaný. Po propuštění z výkonu trestu by bydlel u své rodiny na Slovensku a cca 1x - 2x týdně by dojížděl do zaměstnání do České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal příkladný výkon trestu, během něhož se snaží z vydělaných peněz hradit, jak způsobenou škodu, tak i podporovat svoji manželku, která se stará o výchovu dvou nezletilých dětí. Z kázeňských odměn vyplynulo, že se dobrovolně účastní prací i ve svém osobním volnu či nad rámec svých pracovních povinností. Stěžovatel má za to, že hodnocení třetí zákonné podmínky nebylo v jeho případě hodnoceno objektivně. Až do současného odsouzení vedl řádný život na Slovensku i v České republice.
Stěžovatel konstatoval, že po svém propuštění si nechce finanční prostředky opatřovat trestnou činností a počítá s dlouhodobým dohledem probační a mediační služby a se splácením způsobené škody.
K nesplněné podmínce, týkající se předpokladu vedení řádného života, stěžovatel konstatoval, že takovéto její hodnocení nemůže obstát, neboť do značné míry vychází z druhé zákonné podmínky. Pokud obecné soudy na jedné straně konstatovaly prokázání polepšení, jen těžko mohou obhajovat chybějící předpoklad vedení řádného života. Není podle stěžovatele namístě obava soudu, že by se mohl na svobodě nadále dopouštět trestné činnosti. Stěžovatel netvrdil, že by se chtěl k podnikání vytýkaného typu vrátit.
Mimo to by vykonával závislou činnost pro českého zaměstnavatele, skrze kterého by mohl být prováděn dohled české probační a mediační služby. Kromě toho Česká republika a Slovenská republika spolupracují právě i v rámci mezistátního probačního dohledu a výměny informací. Dosud odpykanou částí trestu bylo u stěžovatele již dosaženo trestem sledovaného účelu a jeho další výkon není potřebný a odůvodněný. Rozhodování obecných soudů nesmí nést prvky svévole. Podle stěžovatele v jeho věci obecné soudy hledaly zástupné důvody, pro které by mohly konstatovat nesplnění třetí podmínky.
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
To platí i pro rozhodování Ústavního soudu ve věcech přezkumu soudních rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000
(N 51/21 SbNU 439), a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323), či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13 , ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , a ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 ]. Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
Jde-li o posouzení tzv. třetí podmínky podmíněného propuštění (tedy existenci záruk vedení řádného života na svobodě), v této oblasti soudního rozhodování je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda jiná důležitá kritéria neopomněly zohlednit. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je použily předpojatým způsobem bez důkazní opory [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411)]. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
K podmínkám, jež musí být odsouzeným splněny, aby obecné soudy mohly přistoupit k jeho podmínečnému propuštění, možno uvést, že tyto nejsou prostým formálním součtem pozitiv, jichž se podaří odsouzenému v průběhu výkonu trestu dosáhnout. V procesu posuzování žádosti o podmínečné propuštění hraje zásadní roli soudce, jehož uvážení jde stěží nahradit prostou matematickou operací. Je to právě osoba soudce, která nese před společností a sebou samým odpovědnost za to, že na straně odsouzeného skutečně došlo k nápravě a lze mu umožnit návrat do společnosti ještě před vypršením soudem uloženého trestu. Naplnění třetí podmínky je spojeno s otázkou důvěry v konání odsouzeného po propuštění z výkonu trestu. Z toho důvodu dává ustanovení § 88 tr. zákoníku soudci toliko možnost, nikoliv povinnost, rozhodnout v případě naplnění zákonem stanovených podmínek o podmínečném propuštění odsouzeného.
Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a podmíněné "zkrácení" je výjimkou, pro jejíž užití musí existovat podmínky. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto si byly při rozhodování o žádosti o podmínečné propuštění vědomy bezproblémového až příkladného výkonu trestu stěžovatele, což však samo o sobě nezakládá povinnost soudu vyhovět jeho první žádosti o podmínečné propuštění. Oba soudy nastínily, jak by se měl stěžovatel zachovat, aby mohlo být o jeho žádosti rozhodnuto kladně. Pokud obecné soudy požadují pro podmínečné propuštění odsouzeného delší časový test chování odsouzeného, nelze toto bez dalšího považovat za prvek libovůle.
Nad rámec nezbytného odůvodnění považuje Ústavní soud za vhodné upozornit na § 416 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, podle kterého se osvobození podle § 414 nedotýká mimo jiné pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Za nepřípadnou považuje Ústavní soud i úvahu o nebezpečí opakování trestné činnosti ve vztahu k zadlužení stěžovatele. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu