Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky SWISS FUNDS, a.s., sídlem Školská 689/20, Praha 1, zastoupené Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou, sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2025, č. j. 64 Co 182/2025-144, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ireny Brányikové, jako vedlejší účastnice řízení, ve spojení s návrhem na přednostní projednání, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 11. 2024, č. j. 25 C 32/2024-87, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky, ve které se domáhala doplacení části neuhrazeného spotřebitelského úvěru ve výši 12 696 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 858 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části týkající se částky 4 142 Kč, úroku ve výši 3 600 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 13. 7. 2024 do 5. 9. 2024, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 142 Kč od 6. 9. 2024 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 558 Kč a smluvní pokuty ve výši 696 Kč, žalobu zamítl (výrok II), stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil však zamítaný výrok okresního soudu tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce částku 4 142 Kč i žalované příslušenství (výrok II), a rozhodl o nákladech soudu obou stupňů tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů ve výši 13 107 Kč (výrok III). Zdůraznil, že šlo o spotřebitelský spor, žalovaná měla od počátku zřejmé bydliště v X, stěžovatelka sídlí v Praze, a žalovaná slabší strana by nyní jinak musela nést nepřiměřené náklady spojené s dojížděním právní zástupkyně z Olomouce. Krajský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu a označil některé z uplatněných úkonů (cestovné a zmeškaný čas) za neúčelné.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá pouze nákladový výrok III. rozsudku krajského soudu (tedy rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů). Její argumentaci lze stručně shrnout tak, že krajský soud nedůvodně stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů spojených s cestovným, které právní zástupkyni se sídlem v Olomouci vznikly z důvodu dojíždění na soudní jednání konané u Krajského soudu v Plzni. Nesouhlasí s argumentací krajského soudu a považuje spotřebitelskou agendu za specifickou, odůvodňující zvolení si specializovaného advokáta.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. K rozhodování ve věcech nákladů řízení se Ústavní soud staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení a jako takové je nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01
(N 57/26 SbNU 113)], samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody.
8. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení (ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy spíše podružné) přistupuje ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177) a ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05
(N 65/40 SbNU 647)]. Zásah Ústavního soudu je proto namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami [viz k tomu nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
9. V posuzované věci jde navíc o kauzu bagatelní. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.) jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zpravidla také zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti.
10. Významné okolnosti, které by vedly k meritornímu přezkumu (a přesahu vlastních zájmů stěžovatelky), však Ústavní soud v tomto případě neshledal. Neshledal ani jiné (ústavně významné) porušení jejích procesních práv. Krajský soud dostatečně odůvodnil, proč souhrn nákladů předložených stěžovatelkou považoval za zjevně neúčelný a extrémní, a to jak relativně v porovnání k celkové výši nákladů vzniklých přibráním advokáta, tak i absolutně. Uvedl, že nepřiměřené náklady byly způsobeny především vzdáleností sídla advokátky (Olomouc) od sídla příslušného okresního a krajského soudu (Plzeň), současně neexistovala pochybnost o místní příslušnosti a šlo o relativně jednoduchý typ kauzy.
Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 a nález ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 736/12 , kde se Ústavní soud s namítaným právem na právní pomoc rovněž vypořádal. Závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za racionální a dostatečně odůvodněné. V rámci omezeného přezkumu neshledal důvod do něj jakkoliv zasahovat.
11. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, rozhodl však neprodleně, a fakticky tím návrhu vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu