Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 28 Co 111/2023-259, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 1. 2023, č. j. 22 C 14/2022-219, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a T. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval otázkou náhrady nákladů řízení o správě movitých věcí náležejících do společného jmění manželů, jež má povahu iudicii duplicis.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu, Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") rozhodl stěžovaným rozsudkem o oprávnění T. M. (dále jen "žalobce" či "vedlejší účastník") spravovat čtyři záznamní knihy obsahující zápisy žalobce a žalované stěžovatelky o jejich třech nezletilých dětech tak, že žalobce má právo mít je v dispozici a provádět do nich zápisy od 1. 1. do 31. 6. každého kalendářního roku a současně má povinnost řádně je v uvedeném období opatrovat (výrok I.). Dále rozhodl, že od 1. 7. do 31. 12. každého kalendářního roku bude záznamní knihy za stejných podmínek spravovat stěžovatelka (výrok II.). Okresní soud stanovil žalobci rovněž povinnost předávat stěžovatelce záznamní knihy vždy 1. 7. příslušného kalendářního roku v místě svého aktuálního bydliště (výrok III.), za současného stanovení povinnosti stěžovatelky předávat žalobci záznamní knihy vždy 1. 1. příslušného kalendářního roku v místě svého aktuálního bydliště (výrok IV.) a povinnosti předat žalobci záznamní knihy do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ledaže tento rozsudek nabude právní moci od 1. 7. do 31. 12. příslušného kalendářního roku (výrok V.).
3. Okresní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) s tím, že vychází z aktuální judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22 ; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz) pro rozhodování soudu v případech podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"), neboť v takových případech (tzv. iudicium duplex) má být pravidlem postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a tedy rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud zdůraznil, že od tohoto pravidla se lze odchýlit, existují-li v daném případě zvláštní okolnosti, např. prokáže-li soud zneužití práva nebo obstrukční či šikanózní postup některého z účastníků. Takové okolnosti však okresní soud neshledal.
4. K odvolání žalobce směřujícímu toliko proti nákladovému výroku VI. rozsudku okresního soudu ve věci rozhodoval krajský soud, který stěžovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 787 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce (výrok I.). Krajský soud současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč.
5. Krajský soud zdůraznil, že žalobce jako v řízení plně úspěšný účastník má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Uvedl, že i při povaze řízení iudicium duplex je třeba vycházet ze zásady úspěchu ve věci. Krajský soud zpochybnil použití shora citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22 , neboť jej Ústavní soud nepřijal postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, přičemž přihlédl k předchozí nálezové judikatuře (nález ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 ) zdůrazňující i v řízeních iudicium duplex právě zásadu úspěchu ve věci.
6. Krajský soud dále uvedl, že eventuální použití § 142 odst. 2 o. s. ř. vylučují rovněž zvláštní okolnosti nyní posuzovaného případu (srov. usnesení krajského soudu, bod 9): "Žalovaná totiž sporovala, že jsou záznamní knihy součástí společného jmění manželů účastníků, i to, že je má v držení, což se obojí ukázalo jako neúčelná obrana, a žalobce i v těchto skutkových otázkách (jejichž řešení si vyžádalo dokazování) uspěl." Krajský soud závěrem vyloučil uplatnění moderačního práva při rozhodování o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř.
7. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž se dovolává porušení základních práv a ústavních principů zaručených čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajskému soudu vyčítá, že se při rozhodování o nákladech řízení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a danou věc posoudil jako spor. Zdůrazňuje, že se v řízení nebránila účelově. Svoji procesní pozici označuje za konstantní, neboť opakovaně uváděla, že záznamní knihy (deníčky) nedrží, což potvrdil i následný vývoj událostí (stěžovatelka zmiňuje, že deníčky našla dne 5. 8. 2023 v žalobcově bytě, který patří do doposud nevypořádaného společného jmění manželů). V tomto ohledu rovněž uvádí, že pro ni bylo složité prokázat, že záznamní knihy nedrží. Stěžovatelka též vysvětluje, proč se proti rozsudku okresního soudu, s nímž se neztotožňuje, neodvolala (upřesňuje, že zohlednila zájem dětí).
8. Krajský soud ve vyžádaném vyjádření odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl.ÚS-st. 59/23. Opětovně však poukázal na existenci zvláštních okolností (srov. výše), které dle jeho názoru vylučují preferovaný postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
9. Okresní soud se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
10. Vedlejší účastník řízení zdůraznil, že stěžovatelčiny námitky týkající se merita věci jsou nepřípustné, neboť jím podané odvolání směřovalo pouze proti nákladovému výroku. Rozhodnutí krajského soudu přitom označil za ústavně souladné. Vedlejší účastník závěrem zpochybnil přípustnost i věrohodnost námitky poukazující na nález deníčků.
11. Stěžovatelka v replice jen stručně uvedla, proč se proti rozsudku okresního soudu neodvolala. Celou věc prý totiž považovala za frašku nehodnou projednání před soudy.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (proti stěžovanému usnesení krajského soudu není dovolání přípustné).
13. Ústavní soud dále s ohledem na předestřené stížnostní námitky uvádí, že nyní posuzovaný případ se týká toliko rozhodnutí o nákladech řízení (v řízení o správu movitých věcí náležejících do společného jmění manželů). Směřuje-li tedy část stěžovatelčiny argumentace (byť ve velmi obecných rysech) rovněž proti rozhodnutí ve věci samé, nelze se jí zabývat, neboť výroky I. až V. rozsudku okresního soudu, týkající se samotného režimu správy deníčků a z toho plynoucích práv a povinností stěžovatelky a žalobce, účastníci nenapadli odvoláním. Tyto výroky nabyly právní moci samostatně již 11. 3. 2023, z čehož vyplývá, že námitky týkající se věci samé jsou opožděné.
14. Podstatou ústavní stížnosti je proto toliko nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení podle § 142 o. s. ř. v řízeních majících povahu iudicii duplicis (zde konkrétně řízení o správě věcí patřících do společného jmění manželů).
15. Ústavní soud v prvé řadě připomíná obecná východiska ústavního přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši, z nichž v nyní posuzovaném případě vycházel.
16. Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož nákladový spor dosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod pouze výjimečně. Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], takže nedává logický smysl, aby nedostatek sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem nahrazoval Ústavní soud. Ústavní soud tedy ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo zásah do jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03 ]. Takové nedostatky však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
17. Co se týká aspektu bagatelnosti, lze říci, že přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné přehlížet hranice vymezené zákonodárcem v civilním řízení. Brání-li totiž o. s. ř. podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání - srov. výše), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní.
18. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud shledal, že z pozice orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemá proti přijatým právním závěrům krajského soudu, coby soudu odvolacího, výhrad, jelikož v jeho závěrech nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
19. Ke konkrétnějším námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
20. V nyní posuzované věci je podstatné, že s ohledem na nejednotnost vlastní rozhodovací praxe Ústavní soud zaujal k problematice náhrady nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, sjednocující stanovisko, na něž ostatně ve vyjádření odkázal rovněž krajský soud (srov. výše). Podle právní věty tohoto stanoviska platí, že: "V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody." Na jiném místě stanoviska Ústavní soud uvedl (bod 44), že v tomto řízení platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci. Za tyto zvláštní důvody pak zdejší soud označil např. situace, v nichž se některý z účastníků dopouští v průběhu řízení obstrukčního jednání, není dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti takové dohodě neuplatní žádné rozumné důvody, podává opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšuje náklady řízení, apod. (srov. tamtéž, bod 45).
21. Ústavní soud přezkoumal stěžované rozhodnutí krajského soudu optikou shora reprodukovaného stanoviska. Nepřehlédl přitom, že přijetí tohoto stanoviska sice předcházelo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž "právní závěry ve stanovisku obsažené se vztahují rovněž na řízení o vypořádání společného jmění manželů" (srov. stanovisko, bod 46), nicméně neshledal žádný pádný důvod, proč by tyto právní závěry neměly být použity i v nyní posuzované věci týkající se - obdobně jako u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a vypořádání společného jmění manželů - řízení, jež má povahu iudicii duplicis. Ústavní soud doplňuje, že z hlediska intertemporálních účinků se stanovisko vztahuje na všechna dosud neskončená řízení před obecnými soudy i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané a dosud nerozhodnuté, a tudíž je pro Ústavní soud závazné rovněž v nyní posuzované věci (srov. tamtéž, bod 48).
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. Krajský soud se sice argumentačně odchýlil od nosných závěrů stanoviska tím, že s odkazem na (stanoviskem) překonanou nálezovou judikaturu rozhodl, že i při povaze řízení iudicium duplex je třeba obecně vycházet ze zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř., nicméně toto "metodologické" pochybení napravil tím, že identifikoval zvláštní okolnosti odůvodňující povinnost hradit náklady jiného účastníka řízení (protistrany). Mezi účastníky řízení totiž bylo sporné, zda vůbec deníčky, o jejichž správě obecné soudy rozhodovaly, patří do společného jmění manželů, resp. zda stěžovatelka deníčky předala vedlejšímu účastníkovi či je ztratila. Tyto otázky, jdoucí nad rámec "běžného" řízení o správě věcí patřících do společného jmění manželů, obecné soudy posoudily ve prospěch vedlejšího účastníka, což vedlo krajský soud k úvaze, že úspěch vedlejšího účastníka zohlední coby zvláštní okolnost odůvodňující odchýlení se od obecného pravidla, že v řízeních majících povahu iudicii duplicis si každý účastník nese své náklady sám.
24. Obecným soudům nelze vytýkat ani to, že nepřisvědčily stěžovatelčině obhajobě založené na tvrzené ztrátě deníčků. Závěr o skutkovém stavu totiž zohledňuje, že pozice stěžovatelky - navzdory jejímu odlišnému názoru - nebyla konstantní, ale v průběhu řízení se vyvíjela, což ovšem snižuje její věrohodnost. Ústavní soud konečně nemůže zohlednit ani následné okolnosti (tvrzený nález deníčků v bytě užívaném vedlejším účastníkem), a to již proto, že tyto okolnosti netvořily skutkový rámec, z nějž vzešla nyní posuzovaná rozhodnutí okresního a krajského soudu.
25. Lze shrnout, že krajský soud coby soud odvolací postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. (srov. zejména § 220 odst. 1 o. s. ř.). Smyslem a účelem této právní úpravy je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení, které není založeno na principu kasace, ale neúplné apelace; odvolací soud tedy může rozhodnutí potvrdit, zrušit, ale i změnit, což se stalo právě v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud závěrem dodává, že rozhodnutí krajského soudu nelze považovat ani za překvapivé, a to již proto, že otázka náhrady nákladů řízení tvořila základ odvolacího řízení iniciovaného odvoláním vedlejšího účastníka řízení, k němuž měla stěžovatelka možnost se vyjádřit (srov. usnesení krajského soudu, body 4-5).
26. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu