Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. L. a H. L., obou zastoupených Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou, se sídlem Obilní trh 4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 56/2009-227, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2008, č. j. 34 C 103/2006-203, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2008, č. j. 34 C 103/2006-203, byla zamítnuta žaloba žalobců (stěžovatelů) na přivolení k výpovědi z nájmu bytu blíže specifikovaného ve výroku I. (dále jen „předmětný byt“), která byla podána z důvodu uvedeném v § 711a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně po provedeném podrobném dokazování dospěl k závěru, že žalobci svojí výpovědí nesledují účel specifikovaný v citovaném ustanovení (potřeba bytu pro rodinné příslušníky pronajímatelů - konkrétně matku žalobkyně). Soud prvního stupně vyšel z toho, že nemovitost, v níž se nachází předmětný byt, má 21 bytových jednotek (+ budované obytné podkroví), z nichž většina je pronajata na dobu určitou, takže je na uvážení žalobců, který byt v domě na jak dlouho pronajmou třetí osobě nebo využijí jiným způsobem.
I s ohledem na chování žalobců v minulosti, kdy řešili výpověď jiných nájemníků ze stejného důvodu, avšak nakonec nedošlo k užití bytu pro potřeby rodinných příslušníků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že pravým účelem výpovědi není potřeba užívání předmětného bytu pro bydlení matky žalobkyně, nýbrž jeho pronájem novým nájemcům za tržní nájemné. Žalobci svým postupem (potřebou bytu pro nemocnou matku) pouze zneužívají § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák.
3. K odvolání žalobců Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 56/2009-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně.
6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.
7. Stěžovatelé, přestože v úvodu ústavní stížnosti zmiňují celou řadu ústavně zaručených práv, v prvé řadě polemizují se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (o tom ostatně svědčí i věta, že soud „tyto skutečnosti a provedené důkazy nehodnotil objektivně“). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů.
Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
8. Pokud jde o samotné hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně (odvolací soud zcela odkázal na skutkové a právní závěry učiněné soudem prvního stupně), je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani „hodnotit“ jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o.
s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Právě naopak, dokazování provedené soudem prvního stupně bylo velmi podrobné a závěry z něj vyplývající, ať již skutkové nebo právní, byly řádně a pečlivě zdůvodněny.
9. K výše uvedenému Ústavní soud dále podotýká, že není relevantní námitka stěžovatelů, že obecné soudy pochybily, pokud přihlédly k předchozím řízením, které byly s ohledem na dispoziční zásadu a zpětvzetí žaloby zastaveny. Soud prvního stupně zkoumal jednání a chování žalobců v celkovém kontextu, do něhož bezpochyby náleží i způsob, jakým stěžovatelé řešili otázku potřeby bytu pro rodinné příslušníky v minulosti. Tato zjištění pak soud prvního stupně opět v celkové souvislosti (mj. i s ohledem na skutečnost, že v nemovitosti se nachází celá řada bytů, u nichž jsou nájemní smlouvy uzavřeny na dobu určitou) vyhodnotil a dospěl k závěru, že u stěžovatelů lze předpokládat účelovost jednání. Proti takovému závěru, opřenému o podrobné dokazování, nemá Ústavní soud žádné výhrady.
10. Rovněž nepatřičně vyznívá v kontextu snahy stěžovatelů o vyklizení žalovaných bez zajištění náhradního bytu z důvodu, že jsou vlastníky rekreačního objektu 25 km vzdáleného od Brna, jejich poznámka, že žalovaní jsou jako nájemníci chráněni mj. i tím, že mají nárok na přiměřený náhradní byt. Vlastnictví rekreačního objektu žalovanými navíc mimo obec, kde se nachází předmětný byt, rozhodně nepředstavuje odpovídající náhradní byt ve smyslu § 711a odst. 6 obč. zák.
11. V dané věci nelze spatřovat ani porušení zásady rovnosti nebo ochrany vlastnického práva. Nájemní vztah je vztahem chráněným, v němž má nájemník do jisté míry oproti pronajímateli (vlastníkovi) zákonem umožněno zvýhodněné postavení. Je tedy zřejmé, že omezení vlastnického práva pronajímatele v nájemním vztahu v souladu se zákonnými předpisy nemůže znamenat porušení stěžovateli zmiňovaných ústavně zaručených práv.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu