Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Robinem Mlynářem, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 11. 2024, č. j. 14 To 310/2024 - 180, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2024, č. j. 0 PP 339/2016 - 153, spojené s žádostí o přednostní projednání věci a s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel si v minulosti odpykával trest odnětí svobody, ze kterého byl usnesením Okresního soudu v Pardubicích ("okresní soud") ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 0 PP 339/2016, podmíněně propuštěn. Současně mu byla podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání sedmi let a vysloven dohled. Zvláštní podmínkou osvědčení pak byla stanovena povinnost ve zkušební době dle svých sil nahradit škodu způsobenou trestnou činností.
2. Okresní soud napadeným usnesením po uplynutí zkušební doby rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu, neboť nesplnil podmínky osvědčení. Ve zkušební době sice vedl řádný život, na povinnost k náhradě škody však zcela rezignoval. Za sedm let uhradil pouhých 80 000 Kč, přitom si s ohledem na své vzdělání mohl obstarat mnohem lépe ohodnocené zaměstnání. Ve prospěch stěžovatele pak nesvědčila ani skutečnost, že pracoval pouze 4 hodiny denně.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("krajský soud") následně zamítl stížnost stěžovatele, potvrdil přitom závěry okresního soudu. Přístup stěžovatele k náhradě škody označil za nepřijatelný, přitom naděje pro poškozené byla jedním z hlavních motivů podmíněného propuštění. Oproti pozici jednatele ve společnosti X, kterou zastával stěžovatel před odsouzením, se nyní dobře placené práci vyhýbal. Zcela zaviněně nevyužil svůj výdělkový potenciál (až 70 000 Kč měsíčně, jak sám připouští), když pobíral mzdu, která nedosahovala ani mzdy zaručené.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí založil výhradně na skutečnosti, že během zkušební doby uhradil pouze 80 000 Kč. Takové rozhodnutí je však v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2065/23 a sp. zn. II. ÚS 2858/23 , zejména se závěrem, že při posuzování otázky, zda odsouzený splnil povinnost k náhradě škody podle svých sil, musí obecné soudy zohlednit nemajetnost odsouzeného.
5. Stěžovatel dokládá, že ve zkušební době proti němu byly a stále jsou vedeny exekuce k vymožení částky cca 2,8 mil. Kč. Část příjmů měl proto exekučně zabavenou, současně měl vyživovací povinnost k nezletilému dítěti a manželce. Nad rámec exekučních srážek nebylo v jeho možnostech, aby hradil mimořádné platby poškozeným a sám měl z čeho existovat. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím o vykonání trestu je fakticky trestán za svoji nemajetnost.
6. Stěžovatel také upozorňuje, že byl na svůj závazek upozorněn až po pěti letech z celkově sedmileté zkušební doby, nadto v době ekonomické krize. Po dobu pěti let, kdy soud mohl kdykoliv z důvodu neplnění stanovených podmínek rozhodnout o nařízení zbytku výkonu trestu, tak soud neučinil a nyní, po více než deseti letech od odsouzení a nástupu k výkonu trestu, je nucen vykonat zbývající část trestu, ačkoliv vedl řádný život.
7. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Stěžovatel dodatečně podal Ústavnímu soudu návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a výzvy k nastoupení zbytku trestu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2024, č. j. 6 T 4/2012 - 4308, která mu byla v mezidobí doručena.
9. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jde-li o samotnou přeměnu trestu, posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě toliko při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, nebylo odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo, neboť pro rozhodnutí o vykonání zbytku trestu byly splněny zákonné podmínky a svá rozhodnutí okresní i krajský soud logicky a srozumitelně odůvodnily.
11. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že má být trestán za nemajetnost. V odkazovaných věcech sp. zn. II. ÚS 2858/23
a
sp. zn. II. ÚS 2065/23
Ústavní soud vytkl obecným soudům nedostatečnost hodnocení možností stěžovatelek platit náhradu škody. Obecné soudy tehdy nezjišťovaly, zda stěžovatelky měly nějaké zbytné prostředky, majetek, který by mohly zpeněžit, ani zda měly možnost si další prostředky opatřit. Takovým deficitem však nyní napadená rozhodnutí netrpí. Jak bylo uvedeno výše, obecné soudy se možností dosáhnout vyššího výdělku stěžovatele podrobně zabývaly. Oproti citovaným rozhodnutím je v nyní posuzované věci zjevné, že stěžovatel netrpí zdravotními problémy ani není vyššího věku, což by objektivně mohlo ovlivnit jeho uplatnění na pracovním trhu. Bylo tedy zcela na vůli stěžovatele, aby nedostatek peněžních prostředků vyřešil obstaráním si lépe placeného zaměstnání odpovídajícího jeho schopnostem a jeho kvalifikaci, a to na celý úvazek. Teprve tehdy by bylo možné uznat, že vyvíjel maximální úsilí, aby svým povinnostem dostál.
12. Ústavní soud je s obecnými soudy zajedno, že počínání stěžovatele vypovídá spíše o snaze se vyhnout placení náhrady škody poškozeným. Je přitom odpovědností samotných odsouzených, jak přistoupí k plnění podmínek osvědčení. Neaktivizovala-li stěžovatele ani opakovaná upozornění probačního úředníka a hrozba vykonání zbytku trestu, nezbylo obecným soudům než konstatovat, že podmínky pro osvědčení stěžovatel nesplnil. Jiný výsledek nemohl ani stěžovatel sám racionálně očekávat.
13. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv. V dané věci okresní i krajský soud vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a také odůvodnění jejich rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Ze stejného důvodu Ústavní soud zvlášť nerozhodoval ani o stěžovatelově návrhu na projednání věci mimo pořadí, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. února 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu