Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené Mgr. Pavlem Klegou, advokátem, sídlem U Staré elektrárny 291/11, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2023 č. j. 13 Co 137/2023-52, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a nezletilé A. K. a N. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2023 č. j. 46 Nc 12007/2023-24 zamítl návrh stěžovatelky na úpravu jejího styku s nezletilou (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Krajský soud shledal, že nelze uzavřít, že by stěžovatelka byla příbuznou osobou nezletilé, tedy její biologickou babičkou, jak sama tvrdí, neboť to, že její syn je biologickým otcem nezletilé tvrdí pouze ona sama, potažmo 2. vedlejší účastnice (dále jen "matka") a zřejmě to nezpochybňuje ani její syn, vše je však pouze v rovině tvrzení, které vůbec nemusí být pravdivé a nebylo nijak objektivizováno. I kdyby tedy byla matka v tomto řízení k této záležitosti vyslechnuta, stejně jako syn stěžovatelky, na věci by se v tomto ohledu ničeho nezměnilo, neboť k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů v řízení o určení otcovství či na matrice nedošlo. Z nejasných důvodů se tomu oba brání a syn stěžovatelky si zřejmě vůbec není vědom důsledků, které takové jeho rozhodnutí pro něj do budoucna může mít (v případě, že by matka nechala zapsat do matriky jako otce nezletilé někoho jiného). Řízení o určení otcovství před soudem dosud neprobíhá, nebyl tedy ani vypracován znalecký posudek, který by tvrzení jmenovaných o tom, že nezletilá je biologickým dítětem syna stěžovatelky, prokázal. Stěžovatelka není ani osobou společensky blízkou, neboť žádný kontakt s nezletilou nemá a viděla ji pouze výjimečně či náhodně. Nad rámec uvedeného ovšem krajský soud považuje za nezbytné zdůraznit, že i kdyby byla stěžovatelka skutečně biologickou babičkou nezletilé, návrhu na úpravu styku by nebylo možné za stávající situace vyhovět, neboť by musel být vyhodnocen jako předčasný, když stěžovatelka zdaleka nevyčerpala všechny možnosti směřující k dohodě o styku s nezletilou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že za situace, kdy rodiče prokazatelně bezdůvodně brání zápisu syna stěžovatelky jako otce nezletilé, přestože jeho otcovství ani prarodičovství stěžovatelky nezpochybňují a naopak uznávají, přičemž takovýto postup je sám v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, pak podle stěžovatelky za takovéto situace nelze striktně formalisticky lpět na tom, že právo na styk s nezletilou stěžovatelce nenáleží. Pokud by totiž rodiče jednali v souladu s nejlepším zájmem nezletilé, pak by se stěžovatelka stala prokazatelně i biologickou babičkou nezletilé. Nemají-li matka ani syn stěžovatelky samotní žádných pochyb o tom, že je syn stěžovatelky otcem nezletilé a sami nikdy nevznesli námitku vůči stěžovatelce, že není skutečnou biologickou babičkou, pak je nutno i v nejlepším zájmu dítěte považovat stěžovatelku za příbuznou s nezletilou. To, že stěžovatelka není podle krajského soudu osoba společensky blízká nezletilé, je tak výlučně důsledek jednání rodičů, kteří vědomě maří možnost vytvoření společenského pouta prarodiče k dítěti, čímž podle stěžovatelky nejednají v nejlepším zájmu nezletilé. Závěry krajského soudu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny možnosti smírného řešení, jeví prvky soudní libovůle, a porušuji ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech svěření dětí do péče a stanovení styku s nimi, a to včetně rozhodování o péči prarodičů. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a které by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
11. Především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)]. Na důsledně odůvodněném závěru krajského soudu (sub 4), že za současné skutkové situace, kdy není postaveno vůbec na jisto, zda stěžovatelka je skutečně babičkou nezletilé, pročež není možné za takové situace nařídit styk stěžovatelky s nezletilou, když tomu nesvědčí ani žádné další důvody, nelze shledat nic neústavního. To, že stěžovatelka s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí, ještě nezakládá porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
12. Ústavní soud nadto konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi ani se zájmy nezletilé. Obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a námitkami stěžovatelky se řádně zabývaly. Jejich postup při dokazování byl standardní a nevykazuje žádné extrémní vybočení z ústavních kautel práva na řádně vedené soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy aplikovaly.
13. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost podle kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu