Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem o ústavní stížnosti Pavla Pojdla, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ca 417/2009-162 ze dne 22. 11. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu postoupena Městským soudem v Praze přípisem ze dne 19. 8. 2013, stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, uvedenému v záhlaví.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost v rozporu s § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že od roku 2002 došlo Ústavnímu soudu přes padesát podání stěžovatele, přičemž mnohá tato podání byla odmítnuta pro neodstraněné vady. K odstraňování vad ústavní stížnosti byl přitom opakovaně vyzýván s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti i o nutnosti být v řízení o Ústavní stížnosti zastoupen advokátem (včetně poučení, jakým způsobem si může advokáta opatřit). Jak již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatele (viz např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 2574/09 , sp. zn. IV. ÚS 1647/10 , sp. zn. I. ÚS 2053/11 , sp. zn. I. ÚS 1086/13 , sp. zn. I. ÚS 2252/13 ), v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby byl stěžovatel v tomto řízení opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2013
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj