Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti sdružení YACHTCLUB PARDUBICE, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 65, zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. června 2007, č. j. 18 Co 158/2007-131, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. F. Z., a 2) H. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. října se stěžovatel domáhá zrušení části rozhodnutí uvedeného v záhlaví, a to výroku II., kterým byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně tak, že žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a výroku III., jímž žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Tvrdí, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje řízení, ve kterém se vedlejší účastníci proti němu neúspěšně domáhali, aby se zdržel průjezdu motorovými vozidly přes jejich pozemek. Namítá, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů překvapivě a odňal mu tak možnost procesně reagovat na argumentaci soudu. Kromě toho považuje skutečnosti uváděné v této souvislosti odvolacím soudem za nepravdivé, případně zkreslené, či nedoložené, přičemž v žádném případě se nejedná o skutečnosti, na které pamatuje § 150 občanského soudního řádu. Poukazuje na konstantnost svého procesního postoje a skutečnost, že spor nezavinil. V absenci podmínek pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu stěžovatel spatřuje ústavněprávní dimenzi jeho věci.
Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí, pokud jde o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu, sp. zn. II. ÚS 598/2000
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 100. str. 23).
Ústavní soud ovšem opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ( sp. zn. III. ÚS 31/97 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
8. N. 66. str. 149, a mnohé jiné). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006 in http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx navštíveno 13. listopadu 2007).
V nyní posuzované věci lze stěžovateli přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí učinil soud v situaci, kdy proti němu zákon nepřipouští žádný opravný prostředek. Tato skutečnost však sama o sobě nemá ústavněprávní relevanci, neboť na úrovni ústavního pořádku neexistuje nárok na přezkum rozhodnutí v civilních věcech (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a contrario). Pokud je tedy ústavně souladná výjimka z přezkumu meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), tím spíše je ústavně souladné vyloučení přezkumu procesního rozhodnutí soudu druhého stupně.
S tvrzením o překvapivosti rozhodnutí s ohledem na fázi řízení se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o odvolání vedlejších účastníků řízení, které směřovalo proti rozhodnutí soudu prvého stupně jako celku. Stěžovatel přitom neuvádí, že by nebyl odvolacím soudem vyzván dle § 215 odst. 2 občanského soudního řádu, aby se ke všemu podstatnému v řízení vyjádřil. Stěžovatel tedy měl ve smyslu uváděné zásady ignoratia iuris neminem excusat vědět, že v důsledku odvolání je pro vlastní rozhodnutí odvolacího soudu otevřena i ta část rozsudku soudu prvého stupně, týkající se náhrady nákladů řízení.
S ohledem na absenci uvedeného tvrzení lze tedy uzavřít, že postup odvolacího soudu zachoval ústavní princip rovnosti účastníků řízení
Aplikace § 150 občanského soudního řádu byla odvolacím soudem podrobně zdůvodněna. Soud vzal v úvahu, že se vedlejší účastníci řízení domáhali ochrany svého vlastnického práva k pozemku poté, co projevili dostatek dobré vůle pro smírné řešení, avšak předtím, než silniční správní úřad vydal stanovisko, že se v daném případě jedná o účelovou komunikaci na předmětném pozemku s právem obecného užívání. Vzal rovněž v úvahu dobu vzniku účelové komunikace (v 60. letech minulého století) a vývoj dopravy na ní, zejména s ohledem na užívání ze strany stěžovatele. Bral konečně v potaz i zákonné omezení užívání účelové komunikace a možnost regulace tohoto užívání silničním správním úřadem a to, že stěžovatel v jednom případě prokazatelně porušil výjimku povolující vjezd vozidel do přírodně chráněné oblasti. Z tohoto komplexu dospěl k přesvědčení o správnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu v daném případě.
Tento právní závěr přitom zapadá do ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů, které za důvody hodné zvláštního zřetele berou důvody nejen majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu (jak uvádí stěžovatel), ale i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 260/97 in PPP 1997, 3: 17; aj.), s tím, že jde o ustanovení výjimečné, jež má soudu umožnit, aby mohl přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být tvrdá (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/85 in systém Aspi).
Nejednalo se tedy ani o porušení ústavní zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí v jejím materiálním pojetí, jak ji chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud. Argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti lze tedy považovat za pouhou polemiku s právním závěrem soudu, která sama k odůvodnění ústavní stížnosti nestačí (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu