Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. Z., právně zastoupený Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. července 2022, č. j. 3 KZN 953/2022-10, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 2. května 2022, č. j. 3 ZN 3708/2021-41, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 30. března 2022, č. j. KRPA-198970-69/TČ-2021-001491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 23. 7. 2021 trestní oznámení na soudního exekutora M. S., a to z důvodu, že se podle názoru stěžovatele soudní exekutor dopustil přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Trestného činu se měl dopustit tím, že stěžovateli jako povinnému zasílal výzvy a vyrozumění o zahájení exekuce vědomě na chybnou adresu pro doručování. Správná adresa stěžovatele přitom měla být soudnímu exekutorovi známá, neboť proti němu vedl více exekucí. Jednání soudního exekutora, tj. doručování na chybnou adresu, mělo za následek, že stěžovateli jakožto povinnému nebyly řádně doručeny písemnosti v exekučním řízení, nabyly však právní moci, a tak došlo až k výkonu exekuce pozastavením řidičského oprávnění stěžovatele.
2. Policejní orgán, Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, SKPV, 1. oddělení hospodářské kriminality, usnesením ze dne 30. 3. 2022, č. j. KRPA-198970-69/TČ-2021-001491, věc odložilo podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Policejní orgán odůvodnil své rozhodnutí tím, že jednání soudního exekutora nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ani jiného trestného činu, neboť jeho jednání (tj. zasílání písemností na chybnou adresu stěžovatele) nebylo úmyslné, nýbrž se jednalo o chybu způsobenou informačním systémem. Po upozornění sjednal exekutorský úřad nápravu a všechny zúčastněné o této chybě vyrozuměl.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou náměstkyně obvodní státní zástupkyně pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 3 ZN 3708/2021-41, zamítla jako nedůvodnou. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí mj. popsala jednotlivé znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, z čehož vyplynulo, proč jednání soudního exekutora znaky tohoto přečinu nenaplňuje. Proti usnesení státní zástupkyně se stěžovatel bránil podnětem k výkonu dohledu ve smyslu § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupce městského státního zastupitelství přezkoumal spisový materiál vedený obvodním státním zastupitelstvím i spisový materiál policejního orgánu a dospěl k závěru, že podnět není důvodný. Státní zástupce zejména zdůraznil, že jednání soudního exekutora nenaplňuje především subjektivní stránku přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Uvedl, že záměna jednoho znaku v adrese stěžovatele (místo správného "X" v adrese stěžovatele uvedl soudní exekutor chybně "Y") je pouhou administrativní chybou, ze které nelze dovozovat úmysl soudního exekutora způsobit stěžovateli škodu, jinou závažnou újmu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
4. Stěžovatel podanou ústavní stížností namítá, že výše specifikovanými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel ve svém návrhu zejména obsáhle argumentuje, proč podle jeho názoru jednání soudního exekutora naplňuje znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Jedná se však o shodnou argumentaci, kterou uváděl již v předchozím řízení. Dále stěžovatel namítá, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť nejsou dostatečně odůvodněna.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavním pořádkem, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatele dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelova argumentace směřuje proti jím subjektivně pociťované nedostatečnosti provedení trestního řízení proti soudnímu exekutorovi, který proti němu vedl exekuční řízení, neboť porušení svých základních lidských práv spatřuje v tom, že věc byla odložena, ačkoliv podle stěžovatele zde existovaly důvody pro zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Podstatou ústavní stížnosti je tedy problematika tzv. práva na účinné vyšetřování.
8. Jak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně Ústavní soud, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ohledně otázky tzv. práva na účinné vyšetřování vychází především z judikatury ESLP, která právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozuje od práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání zaručeného čl. 3 Úmluvy.
10. Rozhodovací praxe Ústavního soudu obecně vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [nález
sp. zn. II. ÚS 3436/14
ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91], jako je např. obchodování s lidmi [nález
sp. zn. II. ÚS 3626/13
ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475)]. Naopak u přečinů je zakročení Ústavním soudem možné jen výjimečně ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [nález
sp. zn. I. ÚS 3196/12
ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 19.]. Současně každý zásah do fyzické integrity proto, aby vůbec mohl představovat porušení příslušného článku Úmluvy, musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu [nález
sp. zn. I. ÚS 1042/15
ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485); či nález
sp. zn. I. ÚS 860/15
ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161)].
11. Stěžovatel v nyní projednávané věci podal trestní oznámení pro podezření z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, v jeho věci tak zjevně není splněna výše popsaná judikatorní podmínka závažnosti trestného činu. Ústavní soud však neshledal ani žádná závažná pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, která by odůvodnila meritorní přezkum napadených rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení provedly ve věci šetření a shromáždily potřebné důkazy, na základě kterých ve věci rozhodly. Všechna napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování nebylo porušeno a orgány činné v trestním řízení dostály svým povinnostem.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu