Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Iva Diviše, MBA, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2023 č. j. 11 Co 100/2023-58 a výroku I usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. dubna 2023 č. j. 8 C 117/2023-48, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Hocha, RNDr. Karla Hocha, CSc., a RNDr. Boženy Hochové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením podle § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Jde-li o napadený výrok I, uvedený soud vyšel z toho, že o stejném návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl svým usnesením ze dne 5. 4. 2023 č. j. 8 C 117/2023-14 tak, že ho zamítl, neboť stěžovatel neprokázal nutnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky ani existenci obavy, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen a dále, že se stěžovatel vzdal práva odvolání a že toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 4. 2023. Konstatoval rovněž, že stěžovatel ve svém návrhu neuvedl žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly vydání předběžného opatření, načež uzavřel, že novému projednání brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 a § 103 o. s. ř.).
3. Shora označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II je zrušil. V souvislosti s napadeným výrokem I uvedl, že okresní soud nepochybil, když řízení podle uvedených ustanovení zastavil, neboť o shodném návrhu, který se týkal stejné věci (stejných účastníků a téhož předmětu řízení) již rozhodl usnesením č. j. 8 C 117/2023-14.
4. Stěžovatel uvádí, že v novém návrhu doložil skutečnosti, které okresní soud v prvním usnesení č. j. 8 C 117/2023-14 postrádal, což však tento soud oslyšel, přičemž "rychlostí" rozhodnutí a nepřezkoumatelným odůvodněním došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tato pochybení pak nenapravil ani krajský soud.
5. Podle stěžovatele ústavněprávní význam ústavní stížnosti, který přesahuje jeho vlastní zájem, spočívá v tom, že je třeba vyřešit, zda obecné soudy mají postupovat podle pravidla v "soudcovském komentáři" a že je nutné shodně aplikovat procesní předpis. V návaznosti na to namítá, že posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté je v rozporu s názorem vyjádřeným in Jirsa, J.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář, kniha I, Karel Havlíček, 2014, s. 455-6, k § 75c odst. 4 o. s. ř., podle kterého než podat odvolání, je vhodnější poučit se, z jakého důvodu soud prvního stupně návrh zamítl, a podat nový návrh. Dále poukazuje na (k ústavní stížnosti přiložené) usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 5. 2021 č. j. 9 C 115/2021-94, kterým bylo vyhověno návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření poté, co předchozí dva její návrhy byly zamítnuty.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že postupovaly v rozporu s právním názorem vyjádřeným v tzv. soudcovském komentáři, přičemž má za to, že je třeba sjednotit jejich judikaturu. Podle názoru Ústavního soudu však podstata posuzované věci tkví v něčem jiném, konkrétně pak v otázce, zda stěžovatel v návrhu na nařízení předběžného opatření uvedl "nové" skutečnosti či nikoliv; v takovém případě totiž neexistuje z hlediska ústavně zaručeného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod žádný důvod, proč by o něm mělo být rozhodováno znovu.
9. V posuzovaném případě okresní soud dospěl k závěru, že právě takový případ nastal a krajský soud se s ním ztotožnil, přičemž ústavní stížnost v tomto ohledu v podstatě žádnou, natož pak přesvědčivou ústavněprávní argumentaci neobsahuje. Přisvědčit nelze ani námitce, že napadená rozhodnutí nějak kolidují se zmíněným odborným právním názorem či judikátem, neboť z nich neplyne, že by podání nového návrhu bylo vyloučeno, resp. že by uvedené soudy a priori v takovém případě považovaly věc za rozhodnutou.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu